Největší hodnotou je pomoc, o které se nemluví nahlas, říká Martin Kodl

Martin Kodl patří mezi nejviditelnější filantropy v českém uměleckém světě. Galerie KODL dlouhodobě podporuje Konto Bariéry či Centrum Paraple. Jeho vztah k dobročinnosti ovlivnil mimo jiné dávný těžký úraz, při kterém málem přišel o zrak.

Kdy jste si řekl, že se kromě byznysu budete věnovat i pomoci lidem?

Šlo o tři momenty. Ten první je z dětství. Narodil jsem se do bývalé buržoazní bohaté rodiny. Byli jsme vlastně „chudí bohatí“. To je mnohem horší než být jen chudí. Měli jsme obrovskou vilu ve Střešovicích, kterou jsme nedokázali utáhnout, vytopit, opravit. V ní visela spousta obrazů, jejichž dnešní hodnota by byla vyšší stovky milionů. Ale tehdy to neznamenalo vůbec nic. Jedli jsme na stříbrném servisu, ale často neměli co jíst. Každopádně mám pocit, že v řadě majetných rodin se nějaká forma dobročinnosti vždycky pěstovala. U nás platilo, že i když jsme měli hluboko do talíře, tak jsme drželi zásadu, že když můžu, tak pomůžu. O několik desítek let později mi můj otec říkával: Když na obrazech vyděláš, snaž se něco vrátit.

Zmínil jste tři momenty. Které byly další dva?

Když mi bylo kolem třiceti, utrpěl jsem velmi těžký úraz. Nechci zacházet do detailů, ale týden šlo opravdu o život. A zároveň se skoro počítalo s tím, že oslepnu. Byla to hodně těžká situace. Hrálo se o můj život, zrak a budoucnost. Nakonec jsem to přežil a neoslepl. Naopak, na to oko dneska díky moderním technologiím vidím perfektně. Ale těch pár dnů, kdy člověk opravdu kouká smrti do tváře, vás zásadně přenastaví. To byl velký impulz, uvědomíte si spoustu věcí, najednou jinak vnímáte, co je podstatné.

A ten třetí moment?

Tím třetím momentem bylo přátelství s hercem a režisérem Honzou Kačerem. Byl to takový můj druhý táta. Měl nesmírně ušlechtilé myšlenky a v oblasti filantropie mě velmi ovlivnil. Ne tak, že by mě přesvědčoval, ale tím, že mě utvrdil v tom, v čem už jsem byl vychovaný. Najednou přišel někdo „zvenku“, kdo mi potvrdil, že to, co děláme nebo máme dělat, je správné. To bylo hrozně důležité.

Kdy jste začal spojovat filantropii přímo s uměním a aukcemi?

Devadesátá léta byla strašně divoká. Každý z nás, kdo tehdy začínal podnikat a nakonec to ustál, musel vložit obrovské množství energie do toho, aby vůbec něco vydělal a mohl peníze investovat zase zpátky do byznysu. Nebylo moc prostoru rozhlížet se kolem. V polovině 90. let ale přišel právě Honza Kačer a připomněl mi, že bych měl myslet i na ostatní. Vzniklo Konto Bariéry, kde se angažoval Honza Kačer i Honza Potměšil, a já jsem si řekl, že pomůžeme lidem, kteří v životě neměli takové štěstí, jaké máme my. Uspořádali jsme první výstavu, kdy výtěžek šel na dobrou věc a zároveň jsme tím pomohli řadě výtvarníků, kteří se zviditelnili.

Kromě Konta Bariéry dlouhodobě podporujete i Centrum Paraple. Jak se tato spolupráce vyvíjela?

Paraple mi bylo od začátku strašně sympatické tím, co dělají i jak to dělají. To je pro mě zásadní. Už s nimi spolupracuji dlouhou dobu a měnit to nebudu. Boženě Jirků z Bariér jsem zase kdysi slíbil, že až jednou odejde do důchodu, budu se o Bariéry dál starat. Obávám se, že dřív odejdu já než ona, ale sliby se mají plnit. Jsem v tomhle zásadový. Nejde podporovat dvacet věcí najednou. Kapacita, čas i energie jsou omezené.

Kromě toho ale stojíte i za podporou Paměti národa. Co vás na té organizaci zaujalo?

To byla vlastně náhoda. Dostal jsem se na jejich večer v Národním divadle. A tam vystupovali obyčejní lidé, kteří nikdy nikde nebyli vidět, ale byli nesmírně stateční. Udělali ve svém životě obrovskou věc pro tuhle zemi, pro další generace a nikdo jim za to nikdy nepoděkoval. Hodně mi to připomnělo osud naší rodiny i rodin mých předků. Řekl jsem si, že těmto lidem chci pomoci.

Jaká vládne na benefičních aukcích atmosféra?

Občas přijde někdo, pro koho není až tak podstatné, jakou má dílo hodnotu, a jde mu skutečně o konkrétní věc, kterou podporujeme. Takový člověk dá velké peníze, protože je dát chce. Díla se pak prodávají za výjimečné částky. Převažují ale lidé, kteří přemýšlejí ekonomicky. Vědí, že část výtěžku půjde na dobrou věc, ale zároveň chtějí dílo koupit za rozumnou cenu. Nejdou do aukce s myšlenkou, že někomu pomohou, ale chtějí výhodně koupit obraz s vědomím, že něco půjde na charitu. A pak jsou ti nenápadní, které mám možná nejradši. Přijdou si něco koupit proto, že část peněz jde na dobrou věc a nedělají velká gesta. To je mi hrozně sympatické.

Co je pro vás osobně na dělání dobra největší odměnou?

Jsou to často vteřinové momenty. Setkáte se očima s člověkem, kterému to pomohlo, nebo si vyměníte pár slov. On vám podá ruku, poděkuje a vy cítíte tu energii, vděčnost, radost ze života. Nedávno jsme dělali aukci pro neziskovku Bátor Tábor, která podporuje děti s vážnými diagnózami. Na pódiu vystoupila malá, asi osmiletá holčička s berlemi. Sotva tam po těch schodech vyšla, zazpívala a zase slezla dolů. Ale byla v ní obrovská chuť do života, elán, který nemá spousta zdravých lidí. Když pak šla kolem, její maminka mi poděkovala a holčička se na mě podívala. To jsou chvíle, které člověka opravdu zahřejí.

Co nejvíc chybí filantropii v Česku?

Máme jeden velký handicap, který vyřeší jen čas. U většiny velmi bohatých lidí v Česku jde o první generaci, která taková jmění získala. A tito „new money“ lidé mají často hluboko do kapsy, když jde o pomoc druhým. Stále je ve společnosti cítit dědictví devadesátých let, kdy vládla hamižnost a chamtivost.

Dalo by se dělat mnohem víc hezkých věcí za mnohem větší peníze, které by prospěly všem a přinesly by téhle zemi radost. Ale řada lidí si prostě neuvědomuje, že rakev nemá kapsy. Tohle druhá a třetí generace bohatých „old money“ lidí většinou nemá. Chovají se velkoryseji. Nechci být ale nespravedlivý. Řada velmi bohatých rodin v Česku se chová velmi noblesně i v oblasti filantropie. Smekám před nimi, moc si jich vážím a jsem rád, že existují.

Jakou roli by měl hrát v dobročinnosti stát?

Obecně nemám rád, když stát zasahuje do čehokoliv. Ať je to byznys, nebo jiné oblasti. Většinou z toho stejně vznikne minimálně nějaký menší průšvih. Filantropie je podle mě hlavně o rodinách, výchově, jednotlivých lidech. Získat veřejné uznání v podobě medaile za filantropii je fajn. Ale samotná dobročinnost potřebuje jistou dávku diskrétnosti.

Zmínil jste noblesu. Poznáte, když k vám do galerie přijde někdo, kdo je ze skupiny „old money“ lidí?

Dělám tu práci čtyřicet let. Když sedíte v galerii a lidé vám nosí obrazy, začnete si přirozeně všímat detailů. Jak kdo chodí, jak se chová, jak mluví. Umíte vytipovat, jaké jsou jejich hodnoty. To samé se týká i uměleckých děl. Už dopředu odhadnete, zda vám lidé přináší kvalitní věci, nebo podřadné umění.

Byznys pomáhá

Stáhněte si přílohu v PDF

Co je pro vás při pomáhání druhým nejtěžší?

Když vidím, jak se někdy pomoc druhým mění ve skrytou reklamu. Dělá se něco „pro dobrou věc“, ale hlavním cílem je zviditelnit značku nebo člověka. Ta hranice je hodně tenká. Ještě horší je pak situace, když peníze utečou někam, kam vůbec neměly. To ničí práci institucí, které to myslí vážně. Nedá se to stoprocentně uhlídat, mnoho věcí na světě je prostě o lidech. Proto je strašně důležité, s kým spolupracujete.

Já nikoho nehlídám, ale věřím konkrétním lidem, se kterými na filantropických aktivitách spolupracuji. Důvěra je pro mě zásadní.

Kam směřuje výtvarné umění v Česku?

Na tohle nemám jednoznačnou odpověď. Velmi si ale přeji, abychom české výtvarné umění vrátili na piedestal, na kterém bylo za první republiky. S tím souvisí řada dalších věcí, třeba kultura této země, její morálka a noblesa. Sběratelka umění a mecenáška Meda Mládková vyznávala motto: Když přežije kultura, přežije národ. A já s tímto souhlasím. Zanedbat kulturu národa znamená zanedbat i to, jak se chováme jeden k druhému.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Byznys pomáhá.