Jednání Západu s Ruskem ukazují, že na autoritáře platí osvědčené zbraně studené války – trpělivost a principy

V dnešní superrychlé době sociálních sítí bývá zvykem řešit i principiální otázky na ploše 280 znaků jednoho tweetu a v řádu několika vteřin, eventuálně s podporou křiklavého obrázku. V Evropě se ale tento týden řeší téma, které je v přímém rozporu s rychlým charakterem nynější doby: je to otázka války a míru, otázka života a smrti tisíců lidí. Tradiční studená válka se vrátila v podobě rozhovorů západních spojenců s Ruskem o hrozbě ruské agrese na Ukrajinu a o nehorázných požadavcích Kremlu na Severoatlantickou alianci a na ruské sousedy.

Princip, že každá země si může rozhodovat sama o svém osudu, se právě střetává s principem rozdělení sfér vlivu, v němž žila Evropa od dob vestfálského míru v polovině 17. století do počátku 90. let století minulého. Doba hyperdemokratické korektnosti, která ovládá západní demokracie a kromě jiného je poháněna právě sdílením života online v přímém přenosu, se střetává s tradičním geopolitickým přístupem, jenž se v novější podobě vytvořil v 19. století a v němž političtí lídři, jako je ruský prezident Vladimir Putin, žijí a podle něhož se rozhodují i na konci první čtvrtiny století jednadvacátého.