Fed se musí potýkat s propadem cen na amerických burzách, ČNB zase s kurzem koruny

Stávající propady cen akcií na amerických burzách nám s blížícím se zasedáním Fedu mohou připomenout, že v řadě ekonomik existuje jeden finanční trh, jehož současný a předpokládaný vývoj musí její měnová autorita, centrální banka, vedle inflace ve svém rozhodování velmi zvažovat. Takovým trhem je u nás, v otevřené exportní ekonomice, trh, kde se rozhoduje o kurzu české koruny. Již dnes slyšíme protesty exportérů vůči jeho síle. Ve Spojených státech, kde masově investují i běžní spotřebitelé a bohatství jejich rodin závisí na vývoji jejich investic, jde o finanční trhy, na které směřují investice drobných investorů, primárně tedy trhy akciové.

Pokud jde ale o korunu, zvyšování úroku vede k jejímu posilování. Ta pak samozřejmě činí exportéry méně konkurenceschopnými, podlamuje jejich schopnost investovat a udržovat stávající pracovní místa, natož získávat nové pracovníky na našem přehřátém trhu práce.

Taková situace není pro centrální banku nijak nová. Osobně jsem například podobné stížnosti zažíval od návštěv zástupců exportérů i jejich sdružení v období přehřívání české ekonomiky kolem let 2006 a 2007. A obávám se, že jsem je svou odpovědí netěšil. Nezbývalo totiž než jim říci něco ve smyslu: „Při vší úctě, pokud si stěžujete na to, že nemůžete najít nové pracovníky, abyste uspokojili objednávky svých zákazníků, a současně na sílící kurz koruny, nejste příliš konzistentní. Buď máte příliš mnoho objednávek, nebo vám kurz koruny znemožňuje prodávat. Naráz to skutečně nejde.“

Současná reprezentace ČNB může těžko vidět dnešní situaci našich vývozců jinak. Sílící kurz koruny sice komplikuje pozici exportérů, ale také snižuje cenové tlaky plynoucí z dovozů. Právě ubývání zájmu vývozců o pracovní sílu ochladí v budoucnu stále dramaticky přehřátý trh práce. Výtky vývozců nám jenom připomínají to, že provádění měnové politiky přerozděluje bohatství ve společnosti, což je, koneckonců, důvod, proč mají být centrální banky nezávislé a apolitické. A už očekávání přitvrzování měnové politiky potřebné pro snižování inflace často vede k posilování kurzu koruny, který si pak „odpracuje“ roli zvyšování sazeb a „ušetří práci“ bankovní radě.

Podobný význam, jaký mají pro velmi otevřenou českou ekonomiku vývozci, mají pro mnohem uzavřenější ekonomiku USA akciové trhy. Investuje tam na nich mnohem širší vrstva společnosti a propady cen na akciových trzích vedou ke ztrátě bohatství velkého množství spotřebitelů a ochlazení jejich ochoty utrácet. To samozřejmě vede i ke snaze firemního sektoru zmenšit své sklady, zmírnit investiční činnost a přestat najímat zaměstnance, případně začít propouštět.

Podobně jako u nás dnes Fed čelí inflaci podstatně vyšší, než ještě před pár čtvrtletími očekával, a rozhoduje o způsobech a rozměru přitvrzení své měnové politiky. A podobně jako u nás posílení kurzu i propady akciových trhů tažené očekáváním tohoto přitvrzení mohou vést k potřebnému ochlazení americké ekonomiky.

Tím ale do značné míry podobnosti končí. První rozdílem je míra, ve které stávající posílení kurzu koruny a stávající propady akciových trhů přispívají k naplnění cílů měnové politiky u nás a v USA. Stávající posílení kurzu koruny jen posunulo jeho vývoj zhruba na poslední předpověď ČNB. Ta však stále hovoří o potřebě dále zvyšovat měnověpolitické sazby. I odchylka od vývoje kurzu směrem ke slabším hodnotám, k níž v loňském roce docházelo, nebyla pro ČNB důvodem byť jen hovořit o potřebě nějakého hlubšího zamyšlení. Vyjdeme-li z poslední prognózy ČNB ohledně dalšího vývoje kurzu koruny, kvalitativně podobnou odchylkou k silnějším hodnotám, která většinu bankovní rady ČNB ještě určitě „nechá v klidu“, je cokoliv nejméně do 23,50 Kč za euro.

Naopak už stávající vývoj na akciových trzích USA může být pro další zpřísňování měnové politiky Fedu přinejmenším významnějším důvodem k úvaze či k pauze. Už dnešní propady akciových a dalších finančních trhů totiž v USA začínají vést k významné destrukci bohatství běžných amerických spotřebitelů, normálních rodin. I běžné americké firmy již vyjadřují obavy z pokračování propadů. Americký Fed bude tedy muset při svém měnovém rozhodování na počátku tohoto týdne zvažovat, do jaké míry už očekávané zpřísnění jeho měnové politiky přispělo k utlumení inflačních tlaků, a „odpracovalo“ si tedy ochlazení americké ekonomiky „za něj“.

Dalším rozdílem je vnímání potřebnosti čelit inflačním tlakům u nás a v USA. Troufnu si tvrdit, že při všem stávajícím komunikování potřeby čelit růstu cen vyjadřovaném reprezentací Demokratické strany odráží tyto výroky spíše nevnímání nebo ignoranci dlouhodobějších nákladů protiinflačních politik. Je těžké si představit, že by poté, co se opět ukáže, že snižování inflace má své dramatické náklady, zůstaly tyto politiky ve Spojených státech populární. Naopak mnoho českých občanů a zprostředkovaně i politiků, jak se ukázalo například v období propadu ekonomiky a vysoké nezaměstnanosti roku 2013, je často ochotno vnímat jako jediný benefit centrální banky snižování inflace. Trvalost popularity protiinflačních politik je u nás z řady důvodů vyšší než ve Spojených státech.

V neposlední řadě je tu však ještě jeden rozdíl. Vývoj kurzu české koruny může nechat Fed v dokonalém klidu. Naopak to ale neplatí. Bude-li propad akciových trhů ve stále nejdůležitější ekonomice světa, ekonomice Spojených států, i v dalším týdnu pokračovat, bude o něm jako o faktoru svého rozhodování muset uvažovat i ČNB. Centrální banka středně velké na exportech založené evropské ekonomiky si nemůže dovolit ignorovat to, co se děje v nejvýznamnější světové ekonomice. Stane-li se tak, nebude to pro nás znamenat nic dobrého. Doufejme tedy, že nám tuto poslední nesymetrii pozic ČNB a Fedu měnové zasedání bankovní rady ČNB 3. února tohoto roku nepřipomene.