Datacentra budoucnosti: Budou se stavět z hlíny, mořských řas, hub i zemědělského odpadu

Když se řekne elektroodpad, nejčastěji si představíme červené kontejnery v ulicích, kam bychom měli házet staré spotřebiče a nosiče dat. Těch se není těžké zbavit. Co se ale děje s daty samotnými?

Každý den jich, ať už v domácnostech, bankách, e‑shopech nebo továrnách, vzniká obrovské množství. A všechna jsou někde uložena a zálohována. Buď na pevných discích, nebo v cloudových službách, jež poskytují datová centra. Pro svůj vznik potřebují vzácné kovy, které se musí těžit a zpracovat, a pro svůj provoz pak mnoho energie. Třídit papír a plast je samozřejmé, nikdo nám ale neříká: šetřete daty. Je načase se obávat, že jich jednou bude příliš? Odborníci a firmy zatím strach nemají, přesto je obezřetnost namístě.

Na prahu nové epochy

„Když vezmu v úvahu, v jaké fázi je digitalizace, kdy se v podstatě vše připojuje k internetu, nemohu se ubránit dojmu, že se opomíjí, jak obrovské množství odpadu generuje zavádění nových technologií a jejich obměna. Kromě hmotného odpadu z pevných zařízení vzniká množství odpadu i při výrobě elektřiny, například při chlazení datacenter. Pro zajímavost: těžba bitcoinů spotřebuje tolik elektřiny, co potřebuje k provozu třeba jedna země. Další věcí jsou pak samotná data. Myslím, že s nimi ještě neumíme zacházet. Pouze je shromažďujeme a ukládáme bez ohledu na to, že jejich skladování není z dlouhodobého pohledu udržitelné – tedy pokud technologie zázračně neposkočí kupředu. A to nemluvě o nepopulárním termínu elektrosmog, který, myslím si, do doposud neexistující kategorie digitálního odpadu rovněž patří,“ říká Martin Hobrland, zakladatel serveru ­Trideniodpadu.cz.

Strojírenský veletrh

Siemens: Neomezené možnosti nekonečných dat

1. 11. 2021 ▪ 3 min. čtení

On sám má pocit, že jsme ve stejném stadiu jako za průmyslové revoluce. Lidstvo bylo sebejisté, že budoucnost patří páře a není třeba nic jiného vymýšlet. Benzin, nafta a elektřina ale přinesly velký a rychlý zlom. „Myslím, že dnes jsme ve stejném stavu. Domníváme se, že jsme na technologické špici, a přemýšlíme jen, jak vydělat. Stojíme tak vlastně na prahu jakési nové doby, kterou si možná z nedostatku předvídavosti idealizujeme. A hlavně nemáme plán B,“ dodává Martin Hobrland.

Nebezpečí v nedohlednu

Jiní odborníci zas tak skeptičtí nejsou. Nemyslí si, že by společnost narazila v užívání dat na nějaký strop, ať už v oblasti ukládání, tak v oblasti zpracování či interpretace. S rostoucím počtem dat se podle nich mění také technologie a s tím i efektivita. „Technologický vývoj a inovace zatím běží dostatečně rychle na to, aby existovala technická řešení, kam narůstající objemy dat ukládat a jak je dále zpracovávat. Jde o velký byznys, proto tato oblast přitahuje velké investice do vývoje ze strany technologických gigantů,“ říká Zdeněk Hruška, vedoucí konzultant v oblasti digitalizace výroby ve společnosti Adastra.

V této problematice záleží bezesporu na strategii jednotlivce nebo dané organizace, kolik dat opravdu potřebuje pro svůj rozvoj. Ve výrobních společnostech jsou například při optimalizaci výrobní linky data nezbytným nástrojem. Čím více jich je, tím lépe se výrobní proces optimalizuje. Obecně mají firmy vypracovanou strategii životního cyklu dat. Často využívaná data jsou dostupná na rychlých velkých úložištích, jiná se třeba po dobu deseti let ze zákona archivují. Většina organizací také řídí třeba uživatelskou kapacitu tím, že nastavují kvóty ve velikosti uživatelských dat a každý zaměstnanec se musí vejít do daného limitu.

Existuje přístup, který říká: nebojte se a ukládejte všechna data, mohou se vám hodit. V takovém případě ale hodně záleží na typu dat. Některé studie dokonce tvrdí, že v současnosti jsou reálně využívána pouhá dvě procenta uložených dat. Standardní data ze strojů nebo systémů se archivují poměrně snadno. „Jakmile do toho ale zapojíme například videoanalytiku postavenou nad záznamy z průmyslových či security kamer, nabývá úloha úplně jiných rozměrů, kdy se začneme pohybovat v řádech terabajtů a petabajtů. To už je i na dnešní poměry hodně. Proto by každá společnost měla mít jasně nastavená pravidla pro ukládání a řízenou likvidaci dat,“ domnívá se Zdeněk Hruška.

Zero waste datacentra

Společnost Microsoft si například vytyčila ambiciózní cíl stát se do roku 2030 „zero waste company“. Zkoumá proto odpadovou stopu ve všech zařízeních i datacentrech a buduje první cirkulární Microsoft centra svého druhu. Tři miliony serverů a souvisejícího hardwaru, který je pohání, mají v současnosti průměrnou životnost pět let, a přispívají tak k rostoucímu problému elektronického odpadu. „Abychom odpad snížili, plánujeme tato zařízení znovu použít a recyklovat prostřednictvím nových cirkulárních center, která budou umístěna nejprve v našich nových hlavních datových centrech a nakonec přidána ke stávajícím,“ popisuje Dalibor Kačmář, ředitel pro technologické standardy ve společnosti Microsoft.

Co se týká výstavby datacenter, podílí se Microsoft na vývoji udržitelnějších, „nízkouhlíkových“ stavebních materiálů. Zatím identifikoval šest potenciálních materiálů: hliněné desky, desky z neportlandského cementu, cihly nebo panely pěstované z řas, konstrukční trubky z mycelia (hub), účelově pěstovaná vlákna a panely ze zemědělského odpadu.

Ještě lépe se společnosti daří v oblasti alternativních forem chlazení jejích datových center. Do nových například instalují čipy fungující při vyšších teplotách. Především ale pilotně nahrazují chlazení založené čistě na principu odpařování vody mechanismem dvoufázové cirkulace chladicí kapaliny. V oblastech s mírným podnebím, v okolí měst Amsterdam, Dublin, Virginie nebo Chicago, kde leží některá jejich datacentra, díky tomuto mechanismu možná už za dva roky nebude k chlazení voda nutná vůbec. V případě „pouštních“ datacenter, jako je to v Arizoně, je možné její spotřebu snížit až o 60 procent.

Odpadové hospodářství

Stáhněte si přílohu v PDF

I když mohou mít firmy získávání dat a jejich ukládání pod kontrolou, přesto existují dvě věci, na které bude nutné dávat pozor. Jednou z nich je třetí část elektronického odpadu – digitální smog. „Pokud bychom si dokázali představit, jak každé mobilní volání, wi‑fi síť, komerční vysílání a podobě vypadá v podobě vln, zjistili bychom, že se pohybujeme v moři různých vlnových délek a komunikací, které nás obklopují nebo námi procházejí. To jistě v nějaké míře působí na člověka a přírodu. Dle mého názoru by součástí udržitelného ekologické rozvoje mělo být pravidelné posuzování takového působení, a pokud to bude nutné, tak i regulace,“ říká Pavel Marťák, lídr týmu Cyber & Privacy PwC Česká republika.

Poslední věcí je pak elektrická energie. Otázkou je, zda v budoucnosti utáhne vše, co se chystá, ať už v souvislosti s datovými centry, či například elektromobily. „Ačkoliv se zároveň zvyšuje efektivita, bude energetická náročnost datových center stále silnější téma nejbližších let. A navíc aplikace alternativních zdrojů zatím není podle mého názoru dostatečně rychlá, aby nám v budoucnu nehrozilo zvýšené riziko blackoutu. Sledujeme tady dva protichůdné faktory – zvyšující se nároky na množství energie a environmentální tlak na zelenou energetiku,“ dodává Zdeněk Hruška z Adastry.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Odpadové hospodářství.