Přijde mi jako nesmysl tahat sem mrkev přes půl světa jen proto, aby měla nálepku bio

Toužila být učitelkou, ale stala se první dámou českého zemědělství. Jde z ní neskutečná energie a síla. Stejně jako z cibule, kterou mi během rozhovoru ukazuje. Je to ta všestarská, která je zapsaná v bruselském rejstříku chráněných označení původu. „Cibule není přece nikdy dost,“ říká Monika Nebeská, předsedkyně Zemědělského družstva Všestary a žena, která napřed musela přesvědčit své mužské kolegy, aby ji začali brát vážně.

Jste označovaná za první dámu českého zemědělství. Jaké to je rozhodovat o tisících hektarech zemědělské půdy?

Takhle si člověk tu otázku nemůže klást. Zemědělství, to je proces. Zničehonic přejdete ze zimy do jara, zničehonic do léta. Najednou vám uteče pětadvacet let a vůbec nevíte jak. A když vás práce baví, neřešíte, zda řídíte čtyři, sto, nebo pět set lidí a obhospodařujete sto, nebo tisíc hektarů. Důležité je cítit se prací příjemně pohlcen, ale ne zase moc, to už je špatně.

Respekt

Moje hrdinka Madeleine. Albright svůj životní příběh vyprávěla tak, že povzbuzovala k jeho napodobení

27. 3. 2022 ▪ 4 min. čtení

Původně jste pracovala jako učitelka. Litovala jste někdy toho, že jste se rozhodla pro zemědělství?

Ne. Nikdy. Nikdy (smích). Já pokaždé říkám, že jsem si nenašla zemědělství, ono si našlo mě. Chtěla jsem vždy učit. Myslela jsem si, že to je zřejmě moje poslání. Jezdila jsem i na dětské tábory. Bylo to ve mně. Učit jsem začala hned po vysoké škole. Byla jsem bez praxe a pořádně jsem ani nevěděla, co je má dáti, dal. Pak přišla nabídka jít do zemědělství, a tak jsem začala dělat praxi. Najednou vidíte, jak je to školství od ní totálně vzdálené. Pokud máte učit a vědět, co vlastně učíte, jen vysoká škola vám rozhodně nepomůže.

Vím o vašich těžkých začátcích, o tom, jak jste se snažila prosadit mezi mužskými kolegy. Kdy vás začali brát vážně?

Můj začátek byl takový, že jsem se snažila stylizovat do role mužů, do jejich myšlení. Být malinko muž. Vzpomínám si, že jsem nenosila ani kabelky. Až když jsem svou práci začala dělat ženským úhlem pohledu, teprve pak jsem získala pocit, že mě ti chlapi začali brát. Obě víme, že je to v hlavě. Třeba mě brali už dávno, jen jsem si musela něco uvědomit. Asi deset let jsem se opravdu snažila do toho jít se vším všudy jako ten chlap.

Takže vaše rada je, že když se v mužském oboru žena necítí dobře, měla by se snažit na začátku splynout?

Právě naopak. Kdybych si všechno v té hlavě uspořádala už dříve, tedy být ženou a nestydět se za to, nebát se jí být, bylo by to možná jednodušší.

Teď už nosíte kabelky do práce?

No jasně. A minimálně dvakrát do roka si udělám radost a koupím si novou.

Vím, že se vás všichni asi ptají na tajemství vaší všestarské cibule. Mě ale zajímá spíš opačná věc: kdy se vám při pohledu na něco v českém zemědělství chtělo vyloženě brečet?

Nejsilnější to bylo na začátku, někdy kolem roku 1996, kdy úrokové sazby v bankách byly na 27 procentech. Vypláceli jsme restituce a sami neměli na elektřinu a zaplacení základních potřeb. Připadalo mi, že z toho není cesty ven. Bylo to hodně depresivní, protože abyste ty peníze mohli někomu dát, musíte je někde vzít a tehdy banky na zemědělce koukaly skrz prsty. Vzpomínám si, jak jsem se ráno probouzela a cítila takový ten knedlík v krku, kdy stresem nemůžete ani polknout. V průběhu toho času si člověk uvědomil, jak je důležité s lidmi komunikovat. Vždy je třeba najít cestu diplomacie a nebýt naštvaný na celý svět. Pokud ale budete optimistická, uvidíte někde světýlko v tunelu, jenže o něm nedokážete přesvědčit lidi kolem sebe, bude vám to světýlko stejně k ničemu.

Jaká „světýlka v tunelu“ teď vidíte pro české zemědělství?

Myslím si, že když srovnáme naše zemědělství s tím v celé Evropě, jsme na špičce. Politická sféra si ale musí uvědomit, že zemědělství je součástí národního hospodářství, tedy že ho ovlivňuje hospodářská politika státu a strategie Evropské unie. Jestli mu něco nyní škodí, jsou to takové ty zjednodušené pohledy. Dělení na velký a malý, nebo jak já říkám, tlustý a tenký. To dělení by ale mělo být jen na dobré a špatné podniky.

Předpokládám, že tím narážíte na současné změny v systému evropských dotací.

Některé postoje mi přijdou až absurdní, třeba že velcí zemědělci jsou největšími škůdci životního prostředí. Přitom se stačí jen podívat tady u nás na otevřený úsek D11. Když jedete na Prahu, mezi těmi kamiony ani neprojedete. Takže škůdci jsou zemědělci? Je třeba si uvědomit, že zemědělská praxe se nemůže změnit ze dne na den. I my chceme, aby naše děti měly jednou dobré životní prostředí, ale právě proto se snažíme dělat vše koncepčně a neskákat z jednoho na druhé tak, jak se to nyní připravuje. Produkci potravin je třeba zajišťovat šetrným, ale trvale udržitelným způsobem. Každý podnik, od rodinné farmy až po velké podniky, musí stavět na třech pilířích udržitelnosti – environmentální, sociální a ekonomické. Jinými slovy, když nebudete mít ekonomickou stránku v pořádku, špatně se pak dělá ta ­environmentální a sociální.

Máte tedy pocit, že se řeší jen „eko“, ale již méně ty sociální a ekonomické aspekty?

Když o té ekologii nebudeme mluvit vůbec, bude to také špatně. Nejde to ale opravdu být zcela ekologičtí ze dne na den, bez ohledu na sociální dopady na místní komunitu, na ráz krajiny, na kvalitu života v okolí. Nelze bez ekonomické rozvahy přijmout všechna radikální řešení, která naoko přinesou vyšší míru ochrany přírody, ale zároveň způsobí negativní dopady v jiné oblasti.

Jak je to s kvalitou českých produktů? Vy jste kdysi řekla, že lidi v ně pořád ještě nemají takovou důvěru. Stále to platí? Nezměnila to trochu pandemie?

Určitě. Lidé dnes častěji vyhledávají české potraviny. Jejich vnímání se změnilo. Jestli tou nejmenší kapičkou jsem do toho přispěla i já, respektive celý náš tým, bylo by to báječné. Lidé už chtějí jíst to, co se vypěstuje v Česku, a řekla bych, že jim to i přináší radost.

Můžete mi přece jenom říct to tajemství vaší cibule?

Není na tom nic složitého. Je v ní hodně železa, niacinu, ale celé to závisí na péči. Především se musíte dobře starat o půdu. Pak je k tomu třeba přidat dobrou odrůdu a šetrný přístup ke sklizni. Hlavně se na to nesmíte ani na jeden den vykašlat.

Vy prý máte v kanceláři na stole cibuli a zkoumáte, jak se chová v nestandardních podmínkách.

Musím se smát, protože zrovna včera večer jsem si tu dělala trochu pořádek na stole a vyhodila cop cibule, který tu byl od září. Už byl špatný, tak tu mám teď tuhle novou (ukazuje cibuli dvakrát větší než její dlaň). Já vám pak řeknu, dokdy vydržela.

Poznáte podle chuti vaši cibuli?

Ne. Poznám ji podle toho, jak vypadá. Podle tvaru a počtu slupek. Mám ráda takovou tu štiplavou cibuli, co vás až bouchne do nosu, když odstraníte slupku. Mám pocit, že se vyplaví vše, co se vyplavit má.

V zemědělství se nyní hodně vy­užívají moderní technologie. Jaké ve Všestarech používáte?

Já jsem zastáncem toho, že vše, co je možné využít, bychom měli vyzkoušet. Využíváme ty nejmodernější technologie v oblasti setí, péče o půdu či přesného hnojení. Využíváme GPS navigace a máme podrobný přehled o tom, v jakém stavu se naše pole nacházejí. V silech s obilím máme senzory, které hlídají vlhkost a škůdce. Inovace používáme také v živočišné výrobě. V roce 2020 jsme například začali zjišťovat březost krav ze vzorku mléka. Je to velmi jednoduché, neinvazivní a přesné zjištění, které nám velmi usnadňuje práci. A protože jsme doteď trpěli poměrně velkým úbytkem pracovníků, investujeme hodně do robotických technologií. Ono to souvisí s nástupem mladé generace do oboru, se kterou přirozeně nastupují i ty digitalizované procesy.

Říkám si, že ty moderní technologie mají zároveň potenciál přitáhnout mladší ročníky, i když všude slyším, že je zemědělství moc neláká. Roste tu generace mileniálů, která se bude starat o půdu a dávat nám kvalitní potraviny?

Určitě. Vidím kolem sebe tolik mladých lidí, které práce v zemědělství baví a chtějí se učit novým věcem. Nám starším naopak ukazují, co by se dalo dělat jinak. Zrovna včera jsem tu měla setkání s jednou slečnou, která studuje veterinu v Hradci. Ta holka, to byla energie. Neuvěřitelná. Vůbec jsem nechápala. Říkala, jak se chce starat o krávy, jak si před maturitou dodělává inseminační kurz. Jestli alespoň dvacet procent mladých lidí bude mít takový přístup, tak se vůbec o zemědělství nebojím.

Ještě před rozhovorem jste mi povídala, že vám každý den přijde minimálně jeden životopis. Čím to je?

Musím říct, že za pětadvacet let se mi tohle nestalo. Přísahám, že mám každý den minimálně jeden dva životopisy na stole. A to i do živočišné výroby. Možná to souvisí s tím, jak začínají být problémy v automobilkách. Také je ale pravda, že se snažím hodně komunikovat s veřejností, možná nás tím lidé vnímají trochu víc. Vzala jsem si totiž za cíl ukázat lidem, že my zemědělci nejsme jen ti škůdci, kteří ničí životní prostředí.

Zemědělství a lesnictví

Stáhněte si přílohu v PDF

Jak bude podle vás vypadat zemědělství za takových deset let? Nebo spíš jak byste mu přála, aby vypadalo?

Já jsem naprosto přesvědčená, že zemědělství má budoucnost, jen když ho budeme provozovat dlouhodobě udržitelným způsobem. Považuji za velmi důležité, aby se nepřijímala radikální řešení, která mohou ekonomicky celý sektor položit. Důležité pro zemědělství budou již zmiňované ekologické, ekonomické a sociální faktory. Tedy regenerativní zemědělství, které je podle mého názoru smysluplnější než propagované ekologické a bio. Vím, že jsem někde mluvila a pak se říkalo, že jsem proti bio a eko, ale tak to není. Nejsem proti bio a eko, ale přijde mi jako naprostý nesmysl, aby něco mělo nálepku bio a my to vozili z Peru. Třeba mrkev, kterou tady můžeme vypěstovat, abychom ji tahali přes půlku světa, protože je bio. Pak ano, pak jsem proti bio. Budoucnost evropského zemědělství dozajista ovlivní válka na Ukrajině a s ní spojené ekonomické dopady. Pokud se v Evropě podaří obnovit a zachovat mír, určitě bude budoucností další zdokonalování precizního zemědělství.

Z té globální úrovně na tu lokální. Do Všestar. Jaké jsou aktuální plány vašeho družstva?

Aktuálně musím vyřešit, zda budeme pěstovat brokolici. Cibule a její mladší sestra brokolice jsou takové naše princezny, které svojí mimořádností přesáhly hranice naší země. Problém je, že jsme měli nasmlouvané pracovníky z Ukrajiny, které sem zřejmě vůbec nedostaneme. Ale pomáháme jejich rodinám a dalším lidem, kteří u nás našli zázemí, a tak věřím, že někteří pak pomohou nám a naší brokolici. Snad nebudu muset dělat rozhodnutí, zda snížit počet hektarů nebo brokolici nedělat vůbec. Myslím si, že to by byla velká škoda. Náš královský rod doplňují princezny v kravínech a ve výběhu. Pořád chceme dělat mléko a mým snem je mít tu jednou sýrárnu. Nadále chceme propojovat, stejně jako naši předci, zvířata s půdou a poctivě do ní vracet hnůj.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Zemědělství a lesnictví.