V liberecké obci Bělá je více krav než lidí. Oproti zhruba 270 obyvatelům, kteří tam žijí, je domovem pro 500 krav a desítky telat a jaloviček. Tomu odpovídá i vizuální dominanta obce – velký moderní kravín, který na Bělou shlíží z kopce. Najít ho proto není těžké, navíc každý v obci ví, kam vás nasměrovat.
Zatímco před halou čekáme s fotografem na Josefa Chuchlíka, jednatele společnosti DS Agro Libštát, která kravín vlastní, rozhlížíme se kolem sebe. K našemu překvapení zaznamenáváme, že boční zeď kravína chybí. Krávy si tak pochutnávají na krmení na čerstvém vzduchu s výhledem na podhorskou obec a okolní kopce. Zeď je totiž vysouvací, a jak později zjišťujeme, s pohybem slunce zaměstnanci mění její polohu. Chrání tak dobytek před přímým slunečním světlem a zároveň mu umožňují větrání.
Je ale zima, kolem čtyř stupňů, a tak čerstvý, ovšem studený vzduch stáji nezávidíme. „Krávě nevadí, že ji profukuje. Naopak je pro ni ideální nižší teplota, protože tím, že tráví, vyrábí spoustu tepla a potřebuje se zchladit,“ vysvětluje nám po příchodu energický třiapadesátiletý Josef Chuchlík, který je se zemědělstvím spojen od dětství. Jeho současné profesní směřování je ale o mnoho obšírnější.
Automatizovaný kravín v Bělé
Kromě jednatelského postu v DS Agro Libštát zastává také pozici zastupitele Libereckého kraje za hnutí ANO. Jeho hlavním byznysem není zemědělství, ale nákladní doprava a stavebnictví. S manželkou vybudoval úspěšnou firmu DS Holding, která umožnila zahájit podnikání v zemědělství a postavit kravín za 150 milionů, jehož ekonomickou návratnost Chuchlík očekává teprve za 15 až 20 let.
Rodina Chuchlíkových je ale v okolí známá i svou zemědělskou historií. Dědův statek zkolektivizovali do JZD za minulého režimu, i přesto však působil v zemědělském družstvu a práci se zvířaty učil i svého syna. „V zemědělství jsem vyrostl a jsem lokální patriot. O domácím skotu vím z vlastních zkušeností, vím, jaké to je dojit krávu ručně,“ usmívá se Josef Chuchlík.
Velike ďakujemo! Reportáž z místa, kde jsou lidé rádi i za spánek na žíněnkách v tělocvičně
Dojící roboti v akci
Teď jeho stáj dojí roboti. Chuchlík se totiž kvůli dlouhodobě klesajícímu počtu pracovníků v odvětví rozhodl pro nové technologie. V kravíně díky nim pracuje méně než deset lidí. K robotickému dojení, které v Česku už některé podniky využívají, přidal i další technologie, aby fungování kravína maximálně zefektivnil. „Je to budoucnost, dívali jsme se po ostatních kravínech a ta nejlepší a nejúčinnější technologická řešení jsme využili tady. Šetříme čas, peníze, a hlavně je to ohleduplnější vůči zvířatům,“ vysvětluje.
Více než 60 procent práce s dobytkem je automatizováno. K robotickým dojírnám dobytek chodí sám, kdykoliv cítí potřebu se zbavit mléka či dostat granule. Speciální přísavky díky optické kameře najdou struky na vemenu, umyjí je, vydojí a nakonec vydezinfikují.
„Vůbec je to nebolí. Díky jemnosti přístrojů a teplé vodě je to pro ně dokonce mazlivé. Kdyby kráva cítila jakoukoliv bolest, tak by přístroj skopla, ale hlavně by ani nepustila mléko z vemene,“ říká Chuchlík a snaží se pohladit krávu, kterou zrovna před námi dojí přístroj za desítky tisíc korun. Krávě se však lidské doteky nelíbily, a tak se prudce pohnula a málem skopla robotické rameno. „Vidíte?“ ptá se Chuchlík a dodává, že se už v jiných kravínech stalo, že kvůli hrubším nastavením dojení dobytek přístroj zničil.
Podle Chuchlíka se tři pětiny krav ve stáji naučily samostatně chodit k dojírně za pouhé tři dny, těm tvrdohlavějším to trvalo kolem tří týdnů. Teď se krávy chodí dojit i několikrát za den podle toho, jak samy chtějí, a také podle toho, kam je chovatelé pošlou. V klasickém kravíně by se mohly vydojit maximálně dvakrát kvůli personálním kapacitám, zde mohou navštívit dojírnu i pětkrát, pokud produkují více mléka.
VIP servis pro dobytek
Na potřeby skotu se totiž v tomto kravíně bere velký ohled. Led světla u proskleného stropu napodobují barvu i intenzitu slunečního světla, ventilátory simulují ideální podmínky a cirkulaci vzduchu v patnáct metrů vysoké hale a mechanická drbadla jsou k dispozici na hraní a prokrvení kůže.
Krávy mají na krku obojky s čipy, které sledují každý jejich krok a analyzují získaná data. Chovatelé tak vědí, jak moc se kráva hýbe, jak dlouho přežvykuje, kolikrát se chodí dojit, kdy a kolik žere či spí nebo kde se v areálu zrovna nachází. Čipy ale fungují i jako automatické klíče k otevírání zábran, pokud se kráva přemísťuje z jedné části kravína do jiné.
Hala je rozdělena na čtyři stejné sektory. Ty jsou členěné na část s matracemi na spaní, dojírnu, krmiště a místo vyhrazené pro veterinářské zákroky. Přístup z jedné sekce do jiné umožňují několikasměrné branky, které díky čipu na obojku rozpoznají, kam by kráva měla jít.
Z dojírny se tak například může dostat na místo se žrádlem nebo na schůzku s veterinářem. Pokud robotická laboratoř v dojírně totiž odhalí problém v mléce, který by mohl znamenat například brzké příznaky zánětu, pošle zootechnikům SMS i e‑mail a oni krávě naprogramují návštěvu veterináře. Do takzvané selekce se dobytek dostane nejen kvůli zdravotním problémům, ale i plánovaně, například na připouštění, tedy inseminaci.
O tom nám prý poví více zootechnička, za kterou jdeme po schodech do proskleného vytápěného boxu, z nějž se lze na kravín dívat z výšky. Zde je umístěná kancelář zaměstnanců s počítači, v nichž se schází veškeré informace o každé krávě z čipů a robotů. V tom vidí Chuchlík tu největší sílu a zároveň prostor pro zlepšení provozu. Vyznat se v nasbíraných datech a správně je využít se jeho zaměstnanci zatím teprve učí.
Stáhněte si přílohu v PDF
Na varovné ukazatele české strakaté se zrovna dívá zootechnička Michaela Paldusová. Říká, že by raději trávila čas se zvířaty, práce s daty je ale v tomto provozu srovnatelně důležitá. Hned nám ukazuje jeden z grafů. „Tato dojnice číslo 306 je například nemocná, ale třeba tato s číslem 166 je teď na vrcholu své aktivity. Čipy nám tímto napovědí, že je správný čas na inseminaci a my pak nemusíme kravám aplikovat hormony. Vypočítáme také například i to, jaký otcovský genetický materiál použít, aby kráva měla co nejlepší potomky,“ říká nadšeně. Mírně nervózní je ale z toho, že se výsledky své práce dozvědí až za několik let.
Paldusová, která pochází z této podhorské oblasti, se po čtrnácti letech strávených prací v Česku, na Ukrajině i v Rusku do Bělé vrátila právě díky vizi tohoto projektu. „Je to krásný počin. Snaha o modernější přístupy v zemědělství, které jinak v této oblasti upadá, a oddanost projektu pana majitele mě přesvědčily, že to má smysl,“ dodává.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Zemědělství a lesnictví.
Automatizovaný kravín v Bělé
