Pokud se slintavka dostane do Česka, škody budou fatální. Podraží hlavně drůbež, říká agrární ekonom Maier

Zdeněk Svěrák ve filmu Vesničko má středisková mluví o tom, že se ve vsi rozšířila slintavka. Pokud by snímek z roku 1985 vycházel ze skutečných událostí, musel by ho Jiří Menzel natočit o deset let dříve. Jak totiž připomíná ekonom z Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity Tomáš Maier, poslední výskyt slintavky a kulhavky byl zaznamenán v Česku v roce 1975.

Nyní je však mimořádně nakažlivá nákaza jen kousek za hranicemi a tuzemští chovatelé i veterináři trnou, aby se do Česka nedostala. To by totiž znamenalo nejen zdražení veškerého masa pro domácí spotřebitele, ale i zákaz vývozu. A tuzemští chovatelé masného i mléčného skotu jsou orientovaní především na export. „To by způsobilo kolaps celé české živočišné výroby. Nedokážu si to představit,“ říká Maier.

Měli jsme nemoc šílených krav, africký prasečí mor, neustále se vrací ptačí chřipka a do toho se opakovaně objevuje řada dalších zvířecích nákaz. Jak si v nebezpečnosti stojí v porovnání se slintavkou a kulhavkou?

Slintavka a kulhavka je nepochybně nejhorší. Ne proto, že by měla drastickou smrtelnost – zvířata většinou přežijí –, ale virus se šíří rychlostí světla. Je nesmírně odolný a nakažlivost je stoprocentní. Nemoc šílených krav přenášejí priony a do těla skotu se dostane jen tak, že je skot krmen masokostní moučkou. U afrického moru prasat a ptačí chřipky je poměrně vysoká úmrtnost, ale nešíří se tak rychle. Ohnisko se vybije a je po problému. Slintavka a kulhavka proto z toho vychází nejhůře, pokud jde o možnost potenciálních ekonomických škod. Představuje proto velké riziko pro zemědělství i celé národní hospodářství.

Na člověka ale nemoc přenositelná není?

Na člověka se přenáší v naprosto výjimečných případech, není pro něj však smrtelná. Průběh onemocnění je mírný, jen na jazyku se vytvoří puchýřky. A jelikož lidé nemají kopyta, tak nekulhají.

Proč tedy tak drastická opatření, jako je vybíjení celých chovů, kontroly na hranicích?

Právě proto, že je to tak nakažlivé. Přenáší se vzduchem a byly zaznamenány přenosy i na desítky kilometrů. Jakmile to chytí jeden kus, tak v tu chvíli to mají ostatní ve stádě. Zvířata nemají jen cenu jateční hmotnosti, ale dojnice jsou vlastně výrobní faktor. To samé je plemenný býk. To jsou velké a cenné kusy. Proto musí jít zasažené stádo okamžitě do likvidace a brutální opatření mají smysl. Často jsem kritizován zemědělci, že nehájím jejich zájmy. Ti svou komunikační strategii mají postavenou na tom, že prší buď málo, nebo moc, je příliš horko, nebo zase zima. Vždycky a všude si stěžují. Ale aktuálně v souvislosti s tímto onemocněním jsou málo slyšet, měli by křičet mnohem více, tady jde o mnohem více než o sucho nebo mrazíky. Kdyby se to sem dostalo, byly by škody fatální.

Česko živý skot a mléko ve velkém exportuje a ekonomické škody by vznikly především zákazem vývozu. Je to tak?

Jsme čistí vývozci primárních agrárních výrobků, tedy suroviny. Zní to neeticky, ale živé zvíře je surovina. Náš slabý článek jsou potravináři, kteří zde surovinu nedokážou udržet. Dvě třetiny živých zvířat u skotu jdou na porážku do zahraničí a asi 40 procent syrového mléka směřuje do zahraničí, zejména do Německa, protože se tam více platí. U mléka je to asi o korunu více za litr, což jsou při těch objemech hodně velké peníze. A pokud by se u nás objevilo ohnisko nákazy, tak ostatní státy zavedou restrikce a vývoz živých zvířat a mléka by byl znemožněný. To by způsobilo kolaps celé české živočišné výroby. Nedokážu si to představit.

Co by to udělalo se spotřebitelskými cenami?

Úplně předpovědět se to nedá, se slintavkou a kulhavkou nemáme moderní zkušenosti. Poslední případ se tady objevil v roce 1975. Nepochybně by však podražily všechny druhy masa, především však drůbeží. To by se totiž v myslích spotřebitelů stalo relativně bezpečným a neskutečně by vylítla nahoru cena. Tak tomu bylo, když se objevil první případ nemoci šílených krav. Cenou hovězího to zase až tolik nehnulo, obchodní řetězce ale vyšroubovaly ceny drůbežího a vepřového. Je však třeba říct, že jsme z hlediska potravinové bezpečnosti jedna z předních zemí na světě. Jsme výš než třeba Německo a naše úřady pracují velice dobře.

Od zemědělců přitom často slyšíme stížnosti na přebujelou byrokracii a množství kontrol včetně veterinárních. Mají tedy smysl?

Smysl mají. Zemědělský sektor je jiný. Pracuje se v něm s živým materiálem, panuje tam omezená skladovatelnost, neskutečná volatilita cen, kterou nenajdeme nikde jinde snad s výjimkou ropy. Dnes se syrové mléko vykupuje za 13 korun, v roce 2015 to bylo sedm korun. Neudrží se to však věčně a za tři roky cena mléka třeba zase poklesne hodně nízko. Navíc je zde ještě hodně dlouhý výrobní cyklus, který nelze urychlit kvůli biologickému charakteru výroby. Tím se i často zdůvodňují dotace do zemědělství, a jakmile se někde objeví dotace, tak nastupuje byrokracie.

Takže vyšší byrokracie je cenou za dotace?

Zemědělci žehrají na přebujelou byrokracii a já s nimi souhlasím. Přijdou z práce domů a musí vyplňovat tabulky, do kabiny traktoru si pak chodí odpočinout. Ale drtivou většinu z toho by nemuseli dělat, kdyby o dotace nežádali. Je to něco za něco, musí existovat kontrolní a vykazovací mechanismus. Dotace jsou přitom luxusní. V Evropské unii se dotace na tržbách zemědělců podílí asi 15 procenty, což je však už očištěné od daně, tedy jen to, co zemědělec čistě čerpá. V zemích Mercosuru je tato hodnota často záporná a to samé platí třeba pro Ukrajinu. Tam tedy zemědělci více platí státu, než od něj dostávají. 

Pokud pomineme riziko nákaz, je masivní vývoz agrárních surovin špatně, když tuzemští producenti díky tomu mohou dosáhnout na vyšší ceny v zahraničí?

Jsme na jednotném evropském trhu a zaplať pánbůh za to. Je to však makroekonomický problém. Vyvážíme produkty s nízkou přidanou hodnotou, tedy surovinu, a dovážíme pak produkty s vysokou přidanou hodnotou. V Německu z živých zvířat udělají klobásky a ty se potom vozí zpátky k nám. To samé platí pro jogurty nebo máslo. V Německu se zaměstnávají lidi, platí se tam daně, profituje z toho tamní ekonomika a státní rozpočet a to je dost velký problém. Český potravinářský průmysl pokulhává za Západem.

Proč to tak je? Proč i tady nevznikl robustní zpracovatelský průmysl?

Netroufám si hledat nějaké strukturální problémy. Potravináři však málo investují. Málo jdou do inovací, třeba šetrnějších technologií na snižování spotřeby energií a podobně. Máme hrozně drahou výrobu, pokud jde o spotřebu energií. Také zde neexistuje majetkové propojení mezi zemědělskou prvovýrobou a zpracováním v takové podobě jako na Západě, kde zemědělci běžně vlastní podíly v mlékárnách skrze odbytové organizace.

Reportáž

Jsme nervózní, stát není připravený, hlásí moravští farmáři. Před slintavkou chrání i vápno

7. 4. 2025 ▪ 7 min. čtení

V době výskytu nákaz a omezení exportu se často ozývá volání po potravinové soběstačnosti. Vy takové nápady ostře kritizujete. Proč?

V potravinách jsme kaloricky soběstační. Kdyby se zakázaly dovozy a vývozy, tak bychom tady v Česku hlady rozhodně neumřeli. Museli bychom ale změnit strukturu jídelníčku. Z vepřového masa by se stalo luxusní zboží, protože třeba ve vepřovém jsme soběstační jenom ze 45 procent. Ale zase jsme soběstační v obilí nebo v hovězím. Čerpáme však z výhod jednotného evropského trhu a z konkurence, kterou přináší. Kdybychom chtěli být soběstační třeba v zelenině, tak by paprika celoročně stála třeba 250 korun. Ve Španělsku nebo v Itálii však roste paprika mnohem lépe, tak proč ji sem nedovézt? Státní tlak na soběstačnost představuje jen další bariéry, další neefektivitu a cestu do pekel. Je to ryzí populismus. 

Rozumím tomu u paprik, těm se asi skutečně ve Španělsku daří lépe. Proč jsme však ve vepřovém soběstační ani ne z 50 procent?

Tuzemské chovy jsou strašně neefektivní. Jeden ze základních ukazatelů v chovu prasat je počet odchovaných selat na prasnici. Když jsme vstupovali do Evropské unie, tak jsme byli na úrovni 23 odchovaných selat na prasnici a rok. Dánové a Němci už byli skoro na 30. Tehdy jsme tady měli 3,5 milionu prasat, teď máme ani ne 1,5 milionu a sektor dopadl ze zemědělství vůbec nejhůře. Ale bylo to hlavně kvůli ekonomické neefektivitě, chovatelé prasat zaspali trochu dobu. Proto nás konkurence válcuje, proto v Polsku, Dánsku a Německu dokážou vyprodukovat vepřové mnohem levněji. A to v konečném důsledku zlevňuje vepřové maso pro konečného spotřebitele.

A jak to udělat, aby tuzemské chovy byly stejně efektivní jako v Dánsku?

Lepší genetikou, lepšími technologiemi, investicemi. Je však třeba říct, že Česká republika je dobrá právě v chovu skotu a produkci mléka. Máme vysokou užitkovost na dojnici, okolo 9000 litrů za rok. V tom jsme špička v celé Evropě, nejen střední a východní, ale i západní.

Ale i výkupní ceny vepřového se po letech začaly zlepšovat, a dokonce se trochu rozrostly tuzemské chovy.

Dnes jsou ceny opravdu poměrně luxusní, a to i u hovězího. Také mléko je na tom poměrně dobře. U rostlinné výroby je to horší, ale ono se to zase dříve nebo později obrátí. 

Mléko se vyváží nejen do Německa, ale i do Itálie, a dokonce do Polska.

Zrovna mléka do Polska od nás zase tolik nejde. Polsko už dnes však není primárně surovinová, ale hlavně zpracovatelská země. Polsko nás drtí především produkcí drůbežího masa. Dnes má na produkci drůbežího v EU podíl jednu čtvrtinu a pořád roste. Ten potenciál je hodně vysoký.

Nemalá část českého skotu zase směřuje v živém do Turecka. Tématem posledních měsíců byla přitom legalizace halal porážek. Může to vést k tomu, že se zvířata budou porážet tady a do arabských zemí se bude vyvážet maso s vyšší přidanou hodnotou?

Myslím, že ne. Agropotravinářský průmysl má své limity, co se týká převozu na velkou vzdálenost. Agrární produkty mají poměrně nízkou kilogramovou cenu, a podíl transportních nákladů v ceně je tak hrozně vysoký. Oproti tomu kilogram mobilních telefonů má cenu třeba sto tisíc korun a transportní náklady se v koncové ceně úplně rozmělní. Navíc mobilní telefon není třeba chladit. U pšenice i ostatních agrárních produktů je ten podíl mnohem větší, a proto globální obchod s agrárními produkty roste mnohem pomaleji než mezinárodní směna celkově. Prostě existují jisté limity růstu.

Čeští zemědělci přitom ostře protestují proti dohodě o odbourávání cel se státy ze skupiny Mercosur. Obávají se masivních dovozů z Jižní Ameriky. Jsou to neopodstatněné obavy?

Tyto vášně bych trochu klidnil. V Americe mají konkurenční výhody, ale vozit sem agropotravinářské produkty nedává úplně smysl. Bariéra Atlantického oceánu je zřejmá.

Není to jen Mercosur, kritika směřuje také vůči dovozům obilí, drůbežího nebo cukru z Ukrajiny. Je oprávněná?

Zemědělci, a zejména agrární organizace, často vytrhnou jedno číslo z kontextu a pak jím straší. V Hrušovanech zavřel cukrovar a to se dávalo do souvislosti s obrovskými dovozy cukru z Ukrajiny. V roce 2024 jsme přitom měli celkově nejnižší dovozy cukru za posledních 13 let. Je pravda, že z Ukrajiny dovozy narostly, ale z ostatních zemí se takřka zastavily. Je třeba to vidět komplexně. Zemědělství je složitý sektor s řadou komodit, kdy je jedna jednou drahá, pak zase jiná. Občas má něco lepší marži, jindy zase něco jiného. Aktuálně není situace moc příznivá u obilí a výkupní ceny jsou nízko. Ale jak jsem říkal, hovězí maso, mléko a vepřové mají aktuálně špičkové výkupní ceny.

Chápu, že pšenice nebo jiných rostlinných komodit se občas urodí více, jindy méně a ceny se hýbou. Proč to však platí i o živočišné produkci?

Zemědělství má totiž vždy opožděnou nabídku za poptávkou. Chovy představují tak trochu rozjetý vlak, do kterého se velice obtížně naskakuje nebo se z něj vyskakuje. Pokud cena jakéhokoliv jiného produktu najednou vzroste na dvojnásobek, tak brzy vzroste i nabídka. Krávu ale nikdo nedonutí, aby okamžitě více dojila. Zemědělec musí nejdříve zapustit stávající krávu, březost trvá 285 dní. V lepším případě se narodí jalovička, v horším býk. Jalovička musí vyrůst, to trvá déle než rok, pak musí zemědělec zapustit i ji, to je tedy dalších 285 dní. A až poté, co porodí tele, tak zemědělec může zvýšit nabídku mléka. Takže zpoždění nabídky za poptávkou je přes tři roky.

Takže pokud je dnes výkupní cena mléka vysoká, tak zemědělci startují cyklus, o kterém mluvíte, a za tři roky se propadne dolů, protože mléka bude moc?

Přesně tak, odvíjí se to v cyklech. U mléka do toho navíc ještě vstupuje sezonnost, protože krávy nemají rády horko. Když je třicet stupňů, tak méně žerou a méně dojí. To sice není nic významného, přesto to vliv na cenu má.

Velkým tématem v zemědělství je také takzvaná redistributivní platba, tedy dotační zvýhodnění malých zemědělců, které zavedla současná vláda a které čelí ostré kritice některých zemědělských organizací. Jak to vnímáte?

Nemám na to úplně jednoznačný názor. Chápu, že velcí zemědělci křičí, protože se jim dotace pokrátily. České zemědělství stojí na velkých zemědělcích, máme tady nejvyšší průměrnou výměru farmy v EU a to je páteř českého zemědělství. To má svoje důvody v kolektivizaci, čeští komunisté brutálně zkolektivizovali opravdu vše, na rozdíl třeba od Polska, kde soukromé farmy přežily. Na druhou stranu, velcí zemědělci mají úspory z rozsahu, mají přirozeně nižší jednotkové náklady. Malý zemědělec je tedy vždy v nevýhodě a chápu, že je vláda chtěla nějakým způsobem podpořit. Je to politické rozhodnutí a není to tak, že by velcí zemědělci zkrachovali.

Kritika je dvojí. Jak správně říkáte, velcí asi nezkrachují, ale ti střední by mohli.

Na střední zemědělce to opravdu dopadlo vůbec nejhůř. Ale nemyslím si, že by došlo k nějakému kolapsu. Po vstupu Česka do EU bylo zemědělství vždy ziskové, a ne zrovna málo. Byly hubenější roky, ale byly i špičkové roky jako 2022 a 2023. Teď nastává pokles a trh se vrací do normálu.

Druhá kritika je, že současné nastavení podporuje neprodukční zemědělství. Zemědělství má i krajinotvornou funkci, ale nezašlo to už příliš daleko?

To si nemyslím. Neprodukční zemědělci, tedy takoví, kteří mají louku, dvakrát do roka ji posekají a berou na ni dotace, tady asi budou vždy. Ideální to není, ale jejich význam se často výrazně přeceňuje. 

Jste také certifikovaný degustátor a známý komentátor pivního trhu nebo člen Sdružení přátel piva. Čím se sdružení zabývá?

Jsme normální, pro všechny otevřená spotřebitelská organizace nadšenců do piva a pivní kultury. Jsme členem Evropského sdružení pivních spotřebitelů (EBCU), to je zastřešující evropská organizace sdružující obdobné národní organizace. Máme vlastní spotřebitelskou degustační soutěž, plním tam roli hlavního degustátora. Děláme osvětovou činnost, participujeme na řadě pivních akcí, pořádáme různé výlety po pivovarech, a to i do zahraničí. 

I do trapistických pivovarů, které jsou vaší srdcovkou?

Podívejte se tam na stěnu na fotky. Ty jsou ze všech 12 trapistických pivovarů, všechny jsem je osobně navštívil, zcela určitě jsem jediný Čech, který si všechny tyto pivovary prošel, splnil se mi tak jeden velký sen. Dneska už jich ale zbylo jen devět. Zavřel americký Spencer, belgický Achel a rakouský Stift Engelszell. Dále ale funguje Westvleteren. Jde o pivovar, který má naprosto geniální marketing v tom, že žádný marketing nemá. Pivo je vzácné, poptávka obrovská, ale dá se koupit spíš na černém trhu, kde stojí lahev zhruba pětistovku.

Jak hodnotíte současné ceny točeného piva v Česku, kdy nezřídka stojí 70 korun?

To je přestřelené. Já setrvale kritizuji značku Pilsner Urquell. Je za ní nepochybně hezký příběh, ale neskutečným způsobem marketingově podporovaný a vytvořilo se tady povědomí, že jde o unikátní produkt. Pivo se však vaří způsobem jako v drtivé většině dalších českých pivovarů a kromě ceny na něm nic výjimečného není. Je to obdobné jako třeba u Nutelly nebo oplatek Kolonáda, které jsou také marketingově vynesené do výšin, ale vnitřní hodnotu příliš nemají. U takovýchto produktů je velice mizerný poměr cena výkon. Navíc Pilsner Urquell mi ani moc nechutná, má vyšší hodnoty takzvaného diacetylu, což je chuť másla či máslového popcornu.

Které je tedy nejlepší klasické české pivo?

Vztáhl bych to na poměr ceny a kvality. Nedoceněné jsou v tomto ohledu produkty českého Heinekenu, tedy Březňák, Starobrno a Krušovice. Táhne se s nimi špatná pověst z minulosti, dnes to jsou ale moderní pivovary, jejichž produkty mají dobrou chuť. Podobně to platí pro Pivovary.cz Group, které nedávno koupila Kofola. Třeba na Zubra v Praze téměř nenarazíte, Litovel to samé, přitom jde o špičková piva. A pak je to samozřejmě řada minipivovarů.