Rusko válčí nejen na Ukrajině. Vede také válku proti Evropě prostřednictvím plynu – tedy suroviny, u které je EU na Moskvě závislá vůbec nejvíce. Jde o válku hybridní, v níž není cílem ekonomicky zničit konkurenci a ovládnout trh, nýbrž využít dominance na části trhu ke geopolitickému oslabení nepřítele.

První bitvu prohrála Evropa na celé čáře, když se na sklonku loňského podzimu Německo probudilo do reality prázdných zásobníků plynu, ovládaných ruským Gazpromem, aniž by si uvědomilo, že bylo vtaženo do války. Od větší prohry patrně zachránila Evropu relativně teplá zima. Nyní probíhá dílčí bitva s cílem narušit jednotu zemí EU v otázce plateb za plyn, nově požadovaných Ruskem v jeho měně. Ani z této bitvy nemusí odejít Rusko s prázdnou. Třeba pro Viktora Orbána půjde o vítanou příležitost, jak se vymezit vůči bruselské byrokracii. Rozhodující bitva se ale zřejmě odehraje při naplňování zásobníků plynu před další zimou.

Evropa není ve snadné pozici, pouští se ovšem do protiofenzivy. Přeplácí Asii na spotovém trhu se zkapalněným plynem a jedná o dlouhodobějších kontraktech na dodávky z USA, Blízkého východu i odjinud. Dodávky z USA mají dobrou šanci na realizaci mimo jiné díky tomu, že obrázky válečného zvěrstva Rusů na Ukrajině momentálně přehlušují v americkém mediálním prostoru tradiční odpor environmentálních skupin proti zvyšování těžby. Přesto odborníci z energetiky nevidí šanci, že by mohly nové kontrakty letos plně nahradit dovoz z Ruska.

Četné zmínky o snaze odstřihnout se co nejdřív od ruských energií přitom zvyšují pravděpodobnost, že k rozhodnému kroku přistoupí dříve či později Rusko samo. Nabízí se mu vyzkoušet selektivně odstřihnout od dodávek plynu jen některé země EU a formálně to zdůvodnit jejich neochotou podrobit se rublovému diktátu nebo čímkoliv jiným. Kdo se rozhodne platit v rublech, může načas podlehnout falešnému pocitu bezpečí. To ale jen do okamžiku, než po něm bude Rusko požadovat stejnou vstřícnost při dalších aktech jeho hybridní války.