Země, kde chybí všechno kromě naděje. Libanonem zmítá chaos, tři čtvrtiny obyvatel žijí v chudobě

Ernest provozoval kavárnu Goldmonks v ulici Gemeise v libanonském hlavním městě Bejrútu. Pak přišel výbuch v bejrútském přístavu, který umocnil pád už tak skomírající ekonomiky Libanonu. Budova s Ernestovou kavárnou výbuch přežila, ale kvůli zhoršující se ekonomice ubývalo zákazníků, a tak zkrachoval. Nyní se stejně jako další tisíce Libanonců chystá odejít ze země. Poslední, co ho drží ve státě, je snaha založit neziskovou organizaci, která by do Libanonu dovážela humanitární pomoc. „Nechci se bát každý den toho, co se stane. Po explozi v přístavu mám strach pokaždé, když opouštím byt. Nemám jistotu, že se vrátím domů. Libanon je v tuto chvíli naprosto nestabilní.“

Poločas rozpadu

Vláda stále zoufale potřebuje peníze, v zemi je nedostatek takřka všeho – od potravin po léky. Na pohonné hmoty se ještě nedávno čekaly fronty, než se podařilo nakrátko doplnit zásoby ze zahraničních zdrojů. Totéž platí o cukru, olivovém oleji nebo obilí. Země spotřebuje zhruba 600 tisíc tun obilí ročně, sama ho však umí vyprodukovat pouze 120 tisíc tun. Zbytek zajišťují dodávky ze zahraničí – především z Ukrajiny a Ruska, odkud země kupuje zhruba 96 procent plodiny. To ale kvůli válce nyní není možné. Stát tak doplňuje zboží z vlastních rezerv i z darů jiných zemí. Náklady na dovezené potraviny vzrostly mezi lety 2018 a 2021 o 2076 procent kvůli pádu libanonské libry, jejíž hodnota klesla za poslední čtyři roky o 90 procent.

Současné „fungování“ státu a nedostatek zboží pak vedou k bizarním situacím. „Poslední, co mě v Libanonu drží, je nezisková organizace, kterou se zde snažíme rozjet s kamarádem. Jenže prokousat se přes úřady je nereálné. Nejdřív jsme čekali, než se po posledních volbách v roce 2018 zformuje vláda, a následně nám úřady sdělily, že nemají papír a inkoust do tiskáren, takže nemohou vytisknout příslušná povolení,“ popisuje Ernest.