Evropská centrální banka se chystá poprvé po více než dekádě zvednout úrokové sazby. Na svém červencovém zasedání má však představit také nový nástroj proti takzvané fragmentaci, tedy rozšiřování rizikových přirážek mezi státními dluhopisy eurozóny. Půjde o program nákupu aktiv, který má umožnit normalizaci úrokových sazeb, aniž by došlo k destabilizaci dluhopisových trhů, zejména států jižního křídla eurozóny.

S úrokovými sazbami musí jít ECB nahoru už jen při pohledu na cenový vývoj v eurozóně. Inflace vystoupala v červnu meziročně na 8,6 procenta, například v pobaltských zemích ale již atakuje hranici 20 procent. ECB má přitom stále záporné úrokové sazby jakožto pozůstatek evropské dluhové krize, proto nelze prozatím mluvit o zpřísnění měnové politiky, ale spíše o její pozvolné normalizaci.

V případě nového antifragmentačního nástroje půjde v podstatě o další program nákupu státních dluhopisů. Jeho cílem bude pomoci zemím, jejichž rizikové prémie začnou v důsledku rostoucích úroků „neopodstatněně“ mířit vzhůru. Je nasnadě, že ECB jde zejména o periferní země a zvláště pak Itálii, kde je otázka udržitelnosti veřejných financí nadmíru palčivá a potenciálně může představovat existenční hrozbu pro celou eurozónu.

Detaily nového programu nákupu aktiv zůstávají prozatím nejasné, zásadní však bude jeho velikost, případně délka trvání. Z hlediska kredibility dává smysl, aby byl neomezen. Jinak řečeno, aby představoval co možná nejsilnější závazek ECB ve vztahu k zastropování kreditních spreadů, tedy rozdílu ve výnosech dluhopisů. Pokud totiž bude závazek pro trhy dostatečně kredibilní, ECB by teoreticky tento nástroj nikdy nemusela v praxi využít. Podobně tomu ostatně bylo v případě programu OMT, který doprovázel Draghiho „whatever it takes“ v roce 2012.

Velkou neznámou pak zůstává, jaká kritéria ECB zvolí pro spuštění nového programu nákupu dluhopisů. ECB sama tvrdí, že hodlá reagovat pouze v situaci, kdy vývoj na bondovém trhu nebude v souladu s ekonomickými fundamenty. To by však ideálně měla posoudit externí autorita, například Evropský stabilizační mechanismus. V opačném případě se totiž otevírá cesta k trvalému a v zásadě neomezenému financování periferních zemí eurozóny.