Kromě akciových investorů nepotěšil nedávný projev šéfa Fedu Jeroma Powella ani evropské centrální bankéře. Americká centrální banka hodlá pokračovat v agresivním zvedání sazeb, což ECB nemůže ignorovat – zvlášť v momentě, kdy se euro obchoduje na nejslabší úrovni za posledních dvacet let a inflace stále nevyvrcholila. Postupně se tak formuje přesvědčení, že ECB musí v září přistoupit k razantní akci. Stojí ale před těžkou volbou: na jednu stranu musí zakročit proti pádivému růstu cen, ze strany druhé ji straší riziko rozdělení eurozóny.

Přestože současnou slabost jednotné evropské měny přisuzuje většina investorů energetické krizi, zápisky z posledního zasedání ECB nabízí jiný pohled. Podle bankéřů lze letošní oslabení eura až z poloviny vysvětlit odlišným vývojem měnových politik v USA a eurozóně. Frankfurt je totiž pozadu, a zatímco Fed úroky setrvale zvedá, ECB s „velkou pompou“ dokázala pouze posunout sazby ze záporu na nulu. Do konce roku se očekává, že zvýší sazby zhruba na 1,5 procenta, takže opět zaostane za Fedem, u kterého investoři sází zhruba na 3,8 procenta.

Podpora eura se neobejde bez rozhodného kroku. Zvýšení o 75 bodů na zářijovém zasedání bude takřka nezbytné minimum. Je tu ale i druhá strana mince. Vyšší úroky tlačí nahoru výnosy vládních dluhopisů jižního křídla eurozóny. Desetiletý italský vládní bond nese 3,9 procenta, což vyvolává obavy o udržitelnost gigantických dluhů.

ECB na svém posledním zasedání schválila pojistku proti neřízenému růstu výnosů. Tu ale nemůže aktivovat dle libosti. Zasáhnout může jen v případě, kdy by se rozdíl ve výnosech dluhopisů jižního křídla eurozóny a bezpečnějších zemí typu Německa roztáhl více, než odpovídá jejich férové hodnotě. Zároveň musí banka brát v potaz adekvátnost svých akcí. Evropské autority extrémní zadlužení dlouho ignorovaly, jelikož jim prostředí nízkých sazeb umožňovalo řešení odsouvat. Tento luxus ale s návratem inflace odpadá a den zúčtování se neúprosně blíží.