Euro zažívá mimořádně špatný rok. Vůči dolaru ztratilo za letošní rok 14 procent své hodnoty a propadlo se pod paritu, pod níž bylo naposledy před 20 lety. Radují se z toho američtí turisté, kteří si najednou v Evropě pořídí více než dříve. Neradují se spotřebitelé v eurozóně, kteří si vše dovážejí dráž.

Za slabostí eura je na prvním místě rozdíl v úrocích. Americký Fed zareagoval podstatně dříve na rostoucí inflaci a od března zvyšuje z nuly úrokové sazby. Postupuje rychle dál, nyní má základní úrok 3,25 procenta. Naproti tomu Evropská centrální banka tvrdošíjně opakovala, že inflace pomine, a po dlouhém váhání začala sazby zvyšovat až v červenci na nynějších 1,25 procenta. Investoři přesouvali peníze za vyššími úroky do USA, a proto dolar posiloval a euro sláblo.

Problém společné evropské měny je však hlubší. Během letošní energetické krize bylo možné sledovat, jak euro sláblo ve dnech, kdy rostla cena zemního plynu, a naopak posilovalo, když zemní plyn zlevňoval. Dražší zemní plyn totiž znamená evropskou recesi, a to především recesi německého průmyslu. Ten dokázal roky používat relativně levné energie k výrobě exportního zboží, které putovalo hlavně do Číny. Tržby za tento export se měnily zpátky na eura, což dlouhou dobu vytvářelo poptávku po evropské měně a drželo ji při síle.

Tento model je však nyní na ústupu. Drahé energie zastavují německou výrobu, navíc čínský růst je kvůli nekonečnému boji s covidem mimořádně pomalý. Obchodní bilance eurozóny se letos propadá závratným tempem. Téměř deset let vykazovala eurozóna obchodní přebytky okolo 200 miliard eur měsíčně. Nyní je v deficitu, v jakém nikdy nebyla, 250 miliard.

Kdo bude na devizovém trhu euro kupovat, když obchodní bilance již nevytváří přirozenou poptávku po evropské měně a euro nenabízí ani finanční zhodnocení díky úrokovým sazbám? Slabé euro se nejeví jako krátkodobý výkyv, ale spíše jako nový normál, který odráží chřadnoucí schopnost eurozóny obstát ve světovém obchodu.