Úroveň vyspělosti ekonomik i samotných států dnes posuzujeme mimo jiné podle úrovně digitalizace a schopnosti přicházet s inovacemi zlepšujícími kvalitu života občanů. Podíváme-li se na žebříček srovnávající evropské státy, je Česko lehce nad průměrem. Závistivě přitom sledujeme lídry v čele s Estonskem, Dánskem a Finskem. Je proto skvělé být součástí týmu, který Česku přinesl bankovní identitu. Právě ta je totiž dnes hodnocena jako zcela zásadní krok v digitalizaci země a jako jedna z inovací, která nás i v mezinárodním srovnání posouvá vpřed.

Cesta k bankovní identitě přitom nebyla jednoduchá. A v cíli ještě rozhodně nejsme. Příběh zavádění bankovní identity přitom podle mě dost přesně ilustruje, proč Česko není v čele digitálního pelotonu, ačkoli my Češi inovace milujeme.

Pojďme ale zpět na začátek – tím bylo rozhodnutí a odhodlání několika velkých českých bank nabídnout klientům možnost prokazovat a ověřovat svoji totožnost prostřednictvím tzv. bankovní identity, tedy využívat k prokázání stejné přihlašovací údaje, jaké se používají pro online přístup do bankovnictví: jméno, heslo a mobilní klíč. Úřad nebo firma, do které se klient hlásí, mají díky tomu jistotu, že vědí, s kým mluví. Výhody přitom získávají všichni zúčastnění: identita je plně ověřena bankou, tedy institucí s vysokou mírou důvěryhodnosti, odpadá spousta nadbytečných činností a papírování, jako je třeba focení a kopírování osobních dokladů, opisování identifikačních čísel, vyplňování formulářů a jejich podepisování, firmy šetří peníze a čas svých zaměstnanců. Stejně tak si jsou časové úspory vědomi zákazníci, kteří mají díky tomu lepší pocit, a tedy i kýžený „klientský zážitek“.

Rozhodnutí spustit bankovní identitu však nebylo vůbec jednoduché prosadit a uvést v život. Banky jsou podnikatelské subjekty a jako takové poměřují každý krok pohledem byznysu – dává či nedává smysl a jaký bude mít přinos? Kolik to bude stát a co vše bude potřeba implementovat, aby zdánlivě jednoduchá služba fungovala? Ne každému dávala rovnice, na jejíž jedné straně stály překážky a na straně druhé spokojený zákazník, smysl. I proto BankID svým klientům nenabídly všechny banky hned. Osvícený proud a chuť inovovat však nakonec zvítězily v deseti z nich. A právě díky tomu má svoji bankovní identitu už 5,5 milionu lidí.

Dobře, masu, která je připravena fungovat online, bychom měli. Na naší cestě narážíme na další otázku: „Proč bankovní identitu aktivně používá jen 1,6 milionu lidí, cirka jedna čtvrtina?“ Odpověď je, bohužel, jednoduchá: prostě nemají kde. Zatím stále není dost služeb a příležitostí, abychom mohli všichni plně využít potenciál bankovní identity a začít s jejím aktivní využíváním.

Od června minulého roku, kdy lidé začali používat svoji bankovní identitu, se do BankID zapojilo 130 firem. Další sice postupně přibývají, ale pořád je to málo. A přitom digitalizovat mohou nejen finanční a pojišťovací instituce! Veliký potenciál mají třeba energetické společnosti. Zájem veřejnosti o energetiku raketově vzrostl kvůli prudkému nárůstu cen. Call centra energetických prodejců jsou zahlcená, na zákaznických centrech mají tolik práce, kolik jí neměli dřív za celý měsíc. Právě tady dává digitalizace a online ověřování identity veliký smysl. A takto bych mohl pokračovat. Obrovské, ale skutečně obrovské rezervy má v digitální komunikaci se svými občany stát. Přebujelý státní aparát v čase, kdy potřebujeme rozpočet využít třeba právě na řešení energetické krize a pomoc potřebným, může díky bankovní identitě významně zjednodušit a zrychlit celou svoji administrativní mašinerii a tím samozřejmě ušetřit.

Pokud bych mohl, pak bych si stanovil jako náš společný úkol – úkol bank, firem, institucí a státu – abychom pro „naše lidi“, zákazníky, občany, odstranili všechny překážky, které jim znepříjemňují život a znemožňují digitální komunikaci s námi. Pokud se nám to povede, pak jsem pro, aby v příštím roce na Inovátora roku kandidovala sama celá Česká republika. Bude mít můj hlas!