Je to 75 let od chvíle, kdy americký ministr zahraničí George Marshall přišel s myšlenkou ekonomické pomoci pro válkou zničenou západní Evropu. Idea později vstoupila do dějin jako Marshallův plán a dodnes, když se mluví o potřebě velké obnovy některé země, se používá tento obrat. Už krátce po ruské invazi se začal skloňovat také v souvislosti s Ukrajinou. Představitel amerického think-tanku German Marshall Fund, „dědice“ Marshallovy myšlenky, ale varuje: úvahy mohou být stejné, podmínky ne. „Obnova Ukrajiny nemůže být americký projekt. Spojené státy by na to nepřistoupily,“ říká Ian Lesser v rozhovoru pro HN.
HN: V čem spočíval hlavní význam Marshallova plánu pro Evropu z roku 1947, viděno s odstupem let?
Měl strategický cíl. Američané nechtěli, aby peníze investované v letech předtím do Evropy a prolitá americká krev přišly vniveč, a tak tlačili na změnu tehdejších ochranářských politik evropských zemí, na odstranění obchodních bariér. Řečeno prozaicky, obnova kontinentu byla výhodná pro americké farmáře a výrobce, pro ně to byl velký trh. USA tak svým způsobem stály na počátku integrace západoevropských demokracií, byť vlastní evropská integrace započala o pár let později. Těch přibližně 12 miliard dolarů – 130 miliard v dnešních penězích –, co to stálo, bylo významných. Nebylo to ale to nejpodstatnější. Tím byla existence strategického cíle plánu.
HN: Jaký by měl být cíl finanční pomoci pro Ukrajinu kromě bezprostřední poválečné rekonstrukce?
Obnova Ukrajiny by měla probíhat v duchu původního Marshallova plánu, ale nebýt jeho kopií. Ani to ostatně nepůjde. Po druhé světové válce bylo několik příjemců a jeden dárce, teď bude jeden příjemce a řada dárců. Všichni budou spolumajiteli pomoci, všichni budou vědět, kdo co platí, kdo nese jakou zátěž. Hlubší debata o obnově Ukrajiny ale ještě nezačala, aspoň v USA ne. Lítají různá čísla, já jsem slyšel částku 700 až 800 miliard dolarů celkem. Ten plán by měl být v každém případě způsob, jak Ukrajinu integrovat do západního společenství. Do vnitřního trhu EU, do unie samotné, do NATO.
HN: Proč je to důležité?
Protože musíme konsolidovat strategické území v Evropě, které je existenčně ohroženo. Když se řekne „pomoc Ukrajině“, v zásadě se bavíme o zadržování Ruska. Ve Washingtonu panuje jestřábí nálada, a proto je v Kongresu shoda na pomoci Ukrajině. V jádru této podpory ale je, jak zatlačit Rusko do jeho hranic a držet ho v nich.
HN: Mají USA nějakou podmínku souhlasu s Marshallovým plánem pro Ukrajinu?
Rekonstrukce Ukrajiny nemůže být americký projekt, to je jednoznačné. Neumím si představit Kongres, v jakémkoliv složení, který by souhlasil s pomocí Ukrajině, aniž by příspěvek Evropanů a dalších mezinárodních hráčů přesahoval ten americký. USA teď dodávají 90 až 95 procent zbraní na Ukrajinu. Stejné vojenské a logistické pomoci Evropa není schopna, ekonomické však ano. Zachovat proto podobný poměr u ekonomické pomoci je nemyslitelné, americká politika by to nepřijala.
HN: Finská premiérka Sanna Marinová uvedla, že Evropa je slabá a bez USA bychom byli ztraceni tváří v tvář Rusku. Souhlasíte?
Sedí naproti vám Američan, který věří ve smysluplnost silné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Ale bohužel musím s premiérkou souhlasit. Evropa jednala obdivuhodně rychle a rázně v řadě ohledů po invazi, například u sankcí. To se však netýká schopnosti vlastní obrany a odstrašení nepřítele.
HN: Co s tím? Měli by Evropané budovat vlastní obranu?
Měli by budovat schopnost odstrašení. To nemusí být ani superdrahé cvičení, pokud využijete existující logistiky a struktur Severoatlantické aliance. Ale měli byste to udělat. Amerika to podporuje, není tu žádná transatlantická překážka. Myslím, že problém je spíš na straně evropské společnosti. Odvykli jste si vydržovat armádu k obraně svého území, nejste zvyklí utrácet za to peníze. S tímhle se musí evropští politici vyrovnat.
HN: Evropané se momentálně přou s USA kvůli dotování amerických firem, což poškozuje evropské výrobce v Americe. Unijní politici říkají, že takhle se spojenec nechová. Souhlasíte?
Rozumím evropskému pohledu na věc. Realita je ovšem taková, že bez dotací a úlev pro americké firmy by přechod na „zelenou“ ekonomiku neprošel v Kongresu. Evropa by ve věcech, jako je čistá energie, bezuhlíková technologie, přišla o klíčového spojence. Řada světových ekonomik tento průmysl dotuje.
HN: Charles Michel, předseda Evropské rady, tvrdí, že Američané měli řadu příležitostí upozornit Evropany na svoje plány. Otázku, jestli se cítí „podveden“ USA, Michel přešel mlčením. Setkal jste se při svých schůzkách v Bruselu s podobným vnímáním věci?
Musím říct, že ano, ale vnímám to hlouběji. Evropané mají rádi Joea Bidena a mají kvůli tomu od současné americké administrativy velká očekávání, která nenaplňuje. Logicky jsou proto zklamaní. Žádná americká vláda se však nebude chovat tak, že by na první místo nestavěla americké obchodní zájmy. Nejde přitom jen o protiinflační zákon. Je tu ochrana dat přes Atlantik, globální daň ze zisku firem, celá řada obchodních otázek, které se v blízké době nevyřeší, protože postoj v nich je součástí americké DNA a je jiný než evropský pohled.
Ian Lesser (65)
Americký politolog a analytik, viceprezident institutu German Marshall Fund of the United States (GMF).
Institut byl založen v roce 1972 jako projekt západoněmecké vlády k 25. výročí Marshallova plánu. Klíčovým úkolem GMF je dodávat analýzy vládám a byznysu k euroatlantickým vztahům.
Po světě mají celkem osm poboček. Ian Lesser stojí v čele bruselské kanceláře.
HN: Může komunikaci přes Atlantik pomoct German Marshall Fund? Jaká je vaše role?
Nelobbujeme, nejsme advokátem zájmu žádné instituce ani v Americe, ani v Evropě. Když se mě ale američtí byznysmeni a politici ptají, co si myslím – a dělají to docela často –, řeknu jim, co slyším tady v Bruselu. Pro nás je důležité, aby debata přes Atlantik byla postavena na faktech, tomu hlavně poskytujeme prostor.
HN: Postrádáte coby Američan pracující v Bruselu legendární „jedno číslo do Evropy“, o kterém mluvil Henry Kissinger?
Zajímavé a ironické z pohledu Kissingerovy věty je, že v Bidenově administrativě je pocit jednoho čísla do Evropy. Současná americká vláda má to číslo nebo přinejmenším ví, do kterého seznamu se podívat.
HN: A když USA volají, komu tedy?
Ursule von der Leyenové, předsedkyni Evropské komise. Biden má s von der Leyenovou blízký vztah a také lidé okolo nich si vzájemně rozumí. Když Kissinger řekl svoji větu, Evropa vypadala jinak. I dnes mají hlavní slovo ve vztahu k okolnímu světu jednotlivé členské státy a hned tak se to nezmění. Změnilo se však to, že Bidenova administrativa bere EU vážně. EU je hráč v americké zahraniční politice, což je novinka. Během příprav sankcí na Rusko probíhaly každodenní konzultace mezi Washingtonem a Evropskou komisí, často skoro hodinu co hodinu. To je nebývalé.
HN: Žijete a pracujete v Bruselu už jedenáctým rokem. Co jste pochopil o Evropě?
Životem tady si člověk uvědomí, že navzdory svojí jasné technologické převaze a podnikavosti jsou Spojené státy v řadě ohledů nerozvinuté. Ve veřejné dopravě, ve zdravotnictví, v bankovnictví. Američané doteď platí šeky. Kdo používá šeky v Evropě? Nikdo. I belgické zdravotnictví funguje docela dobře a za rozumnou cenu. Tahle rovnice v Americe neplatí, nespokojení se zdravotnictvím jsou tam všichni, i bohatí.
HN: Co máte na Evropě nejradši?
Pokaždé, když jedu do Washingtonu, uvědomím si, jak dobrodružné je žít v Evropě. Jen jít pěšky po ulicích Bruselu znamená každodenní přísun nových vjemů, zážitků, zkušeností. Člověk se tu docela snadno ztratí v uličkách a někdy je příjemné se jen tak ztratit. Život expata v Bruselu je navíc velmi jednoduchý. Je to multietnické město a pro někoho jako já, komu nejdou jazyky, je úlevné zjistit, jak moc je anglofonní. Za 11 let jsem v Bruselu neabsolvoval jedinou pracovní schůzku, kde by komunikačním prostředkem nebyla angličtina.
