Ekonomiky někdy dostanou ránu, jindy nečekanou pomoc. Tak je tomu nyní, kdy Evropě pomáhá zažehnat energetickou krizi teplá zima a vývoz podpoří otevřenější a dynamičtější Čína. Je to určitě důvod k optimismu a vylepšení vyhlídek, ale také k zamyšlení, jak dlouho s tímto pozitivním impulzem vystačíme.

Vždy mi přišel zajímavý kontrast mezi vývojem před finanční krizí 2007–2008 a po ní. Od začátku 90. let až do krize americká ekonomika čelila restriktivní měnové politice s průměrnými sazbami centrální banky Fed 4,3 procenta, tedy nad inflací. Vládní podpora byla umírněná a dluh k HDP narostl zhruba z 50 na 60 procent. Průměrný růst HDP přitom přesáhl tři procenta.

Po finanční krizi podpora masivně narostla. Fed srazil sazby na minimum, do koronakrize je v průměru držel na 0,7 procenta a vedle toho napumpoval do hospodářství biliony dolarů přímo. Vláda se snažila v pumpování držet krok a zvedla dluh nad 100 procent HDP. A ekonomika? Vykázala průměrný růst 1,8 procenta.

Jinak řečeno, ani když je měnový a rozpočtový doping podávaný dlouhodobě a ve velkých dávkách, neznamená to automaticky vylepšení dynamiky. A týká se to stejně dobře Ameriky, Japonska i Evropy. Řekněme, že ve hře je příliš mnoho jiných faktorů. Více mě však zajímá otázka, co se stane po dalším předělu, který představuje kombinace šoků jako koronavirus, drahé energie či válka. Jak hlavní ekonomiky unesou, že je centrální banky přestanou všemožně podporovat a naopak je přibrzdí? Jak bude vypadat dynamika při konsolidaci státních financí, kterou si vynutí vyšší úrokové sazby? Nakolik se jako brzda projeví třeba dražší energie a deglobalizace?

Naučit se znovu fungovat bez dopingu je nutné, ovšem nemalujme si, že to bude snadné. Hlavní ekonomiky už dlouho vykazují silné projevy návyku a pokusy o ukončení podpory v době od finanční krize vždy brzy vzaly za své. Bude nutné výrazně zapracovat na produktivitě, což zatím vidět není, a tento proces se protáhne. Pár pozitivních šoků je jistě fajn, ale spoléhat se na jejich trvalý přísun nejde.