Jsme loď bláznů, ale doplujeme do cíle dřív než totalitní režimy

Nedávno jsem zde psal o tom, že evropské bezvládí – tedy schválně udržovaný stav bez silného, jednoznačného a dlouhodobého vládce – není slabinou, ale sílou Evropy. Jsme schopni nějak doplout do lepšího cíle, aniž bychom přesně věděli, kam plujeme, a dokonce dříve než jakýkoli silný vůdce s rigorózním plánem v ruce. Je to výrazný paradox a výdobytek novodobých humanitních věd.

Aby byl paradox celé situace dotažen do patřičných mezí, představte si dvě lodě. Na jedné je vzdělaný, moudrý a laskavý kapitán, který vše řídí – tak jak má – pevnou rukou. Na lodi každý poslouchá a dělá přesně to, co je třeba. Pokud kapitán zavelí kurz, kurz je ihned nastaven. Pokud kapitán zavelí spustit kotvu, kotva je ihned spuštěna. Každý má svou roli a nikdo nezasahuje do ničeho jiného, než co mu náleží. Každý přestupek, kdyby se třeba náhodou nějaký stal, je spravedlivě a přísně potrestán a každá kvalitněji odvedená práce je sladce ohodnocena podle předem určeného motivačního schématu. Kapitán – a jen kapitán – přesně ví, kam doplout, a jakou trasou. Ví, čemu se vyhnout, má na to školy i zkušenosti. A každý na lodi ho má rád, plně mu důvěřuje a zcela se na něj, podle veškeré logiky, spoléhá. Loď jako ze škatulky, šťastné království.