Exoti na farmách. Českým podmínkám se přizpůsobí velbloudi i antilopy

Na českých pastvinách mají své místo nejen koně, ovce a krávy, ale i méně tradiční zvířata. Třeba v Záhosticích na Táborsku se v oploceném výběhu pase tucet velbloudů. Chová je tu Žaneta Krátošková, která si svou lásku k těmto zvířatům přivezla před více než dvaceti lety z pobytu v Austrálii. „Tam jsem se na velbloudí farmě naučila, jak s nimi zacházet, jak je vodit, pokládat a jezdit na nich,“ vypráví chovatelka, která později proměnila svého koníčka v podnikání a v roce 2007 založila v jižních Čechách velbloudí farmu. „Jsme rodinný podnik, zaměstnance nemáme. O velbloudy se tu starám já a moje děti,“ říká Krátošková.

Farma je zaměřená na agroturistiku a návštěvnické vstupné je jejím jediným příjmem. „Velbloud není hospodářské zvíře, takže dotace se na něj nevztahují,“ říká farmářka. V létě je farma otevřená veřejnosti každé všední odpoledne, během roku po předchozí rezervaci. Návštěvníci si prohlédnou stáje a výběh, dozvědí se zajímavosti o velbloudech i o jejich chovu a také mohou v sedle mezi hrby vyrazit na krátkou vyjížďku.

Krmit velbloudy z ruky je ale na farmě zakázáno. „Je to nebezpečné. Velbloud je sedmisetkilové zvíře, a pokud by před ním někdo poskakoval s mrkvičkou, mohl by návštěvníky zranit,“ vysvětluje velbloudářka. Dalším důvodem, proč chce mít chovatelka krmení zvířat pod kontrolou, je obava o zdraví zvířat. „Když takhle veliké zvíře onemocní, výdaje na léčbu jsou opravdu vysoké,“ dodává.

Chovat v Česku velblouda není podle Krátoškové vůbec složité. Když chovatel dodrží stanovené podmínky velikosti stáje a výběhu, dostane souhlas Krajské veterinární správy k chovu zvířete vyžadujícího zvláštní péči a může si velblouda jednoduše koupit. „Získat povolení je snazší než třeba u drápkaté opice, která patří mezi ohrožené druhy,“ shrnuje velbloudářka. V českém podnebí se podle ní žije velbloudům dobře. „Velbloud dvouhrbý pochází ze Střední Asie, kde snáší i teploty do 30 stupňů pod nulou, takže české zimy pro něj nejsou žádný problém.“

Nejnáročnější na celém chovu je pro ni tvrdohlavost velbloudů a čas, který musí věnovat jejich výcviku. „K tomu, aby se velbloud nebál lidí, byl kontaktní a svezl někoho mezi hrby, je zapotřebí spousta času a trpělivosti,“ uzavírá Krátošková.

Kampaň „Žeru maso“ za státní peníze: podle expertů je jednostranná, zveličuje plusy a o minusech mlčí

22. 11. 2022 ▪ 7 min. čtení

Z Afriky na český talíř

Unikátní ukázkou domestikace exotických zvířat v Česku je farmový chov antilop losích v Lánech u Rakovníka. Na rozdíl od zoologických zahrad se tu totiž zvířata chovají i na maso. „V produkci antilopího masa nemáme vlastně konkurenci. Mimo Afriku nevíme o žádném jiném produkčním chovu,“ říká Radim Kotrba z Fakulty tropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze (FTZ), která antilopí farmu na Statku ČZU v Lánech provozuje od roku 2006.

Maso z afrických kopytníků není běžnou součástí českého jídelníčku, svým složením by ho ale mohlo vhodně doplnit. Ve srovnání s hovězím obsahuje méně tuku a víc nenasycených mastných kyselin, proto je jeho konzumace pro zdraví příznivější. „Nicméně antilopy zatím nikdo nešlechtil na rychlost růstu, takže výkrm je oproti skotu delší a produkce nákladnější,“ dodává Kotrba. Antilopí maso prodává FTZ v jatečně opracovaných čtvrtích nebo půlích a cena je v porovnání s hovězím masem zhruba dvojnásobná. Zájem o něj mají podle Kotrby především lidé, kteří ho znají z Afriky a chtějí si ho v Česku pořídit v chlazeném stavu, ve kterém si zachová lepší vlastnosti než mražené maso od afrických dodavatelů.

Produkce masa ale není hlavním důvodem lánského farmového chovu. Antilopám se tu FTZ věnuje především kvůli výzkumným a demonstračním účelům. Modelový chov ověřuje podmínky pro domestikaci těchto zvířat a zároveň slouží jako výukové pracoviště Fakulty tropického zemědělství. „Studenti si na nich mohou prakticky vyzkoušet, jak se s takovými zvířaty dá pracovat i v relativně intenzivních podmínkách chovu,“ vysvětluje Kotrba.

Na české prostředí se antilopy losí dokážou poměrně dobře adaptovat. Díky tomu, že pochází z velmi suchých a zároveň i horských oblastí Afriky, jsou přizpůsobivé a jejich termoregulační systém si poradí i s nízkými teplotami během zimních měsíců. „Stáj není vyhřívaná, antilopám stačí teplo produkované jejich vlastními těly a hlubokou podestýlkou. V zimě tam neklesá teplota pod pět stupňů,“ popisuje Kotrba.

Pro chovatele je výhodou, že na rozdíl od ostatních hospodářských zvířat spásají antilopy i vytrvalé plevele, které musí jinak zemědělci na svých pozemcích dosekávat. Zároveň tolik nerozšlapávají pastvinu, přestože svou hmotností se dají srovnávat s lehčími plemeny skotu. Samice váží v dospělosti víc než 300 kilogramů a samci dosahují i 700 kilogramů.

K otázce, zda by se produkční chov antilop mohl rozšířit mezi českými farmáři, se ale expert na tropické zemědělství staví spíše skepticky. „Má to určité limity,“ podotýká. Chovatel musí například investovat do pevného a vysokého oplocení, protože antilopy jsou velmi dobří skokani. Neobejdou se ani bez přezimovacího místa v hospodářské budově, i když od dubna do listopadu mohou pobývat venku. „Antilopy jsou náročnější i z hlediska manipulace,“ upozorňuje Kotrba. „Jsou to velká a silná zvířata, mají rohy, a i když nejsou agresivní vůči člověku, rozhodně jsou nebezpečnější než třeba skot.“ Běžnou ohradou snadno proskočí nebo ji přeskočí, takže chovatel musí mít pro manipulaci s nimi vybudované zařízení z pevných stěn. „Není to pro chov triviální zvíře a rozhodně není snadné se s ním naučit pracovat bez znalosti chování a biologie,“ hodnotí Kotrba.

Lánská farma se mimo jiné snaží inspirovat chovatele z jiných oblastí světa, například z jižní Evropy, kde jsou pro chov antilop vhodnější podmínky bez potřeby zimního ustájení. Prostředí střední Evropy zatím klimatická změna podle Kotrby neproměnila natolik, aby bylo pro tyto africké živočichy optimální a pro chovatele ekonomicky zajímavé.

Pštrosí maso z masomatu

Běžnější exotickou náhražkou hovězího je maso z pštrosů. Největší žijící ptáky chová v Česku asi pět velkých farem a produkce masa je jejich hlavním zaměřením. „Pštros má maso pouze na stehnech, nemá prsa. Maso je srovnatelné s kvalitním hovězím, má nízký obsah tuku a cholesterolu a vysoký obsah bílkovin,“ popisuje Zdeněk Kristián, který vlastní jednu z největších pštrosích farem v Česku. Hospodaří na Opavsku, kde na dvacetihektarovém pozemku chová asi 400 pštrosů. Součástí farmy je nově i malá pštrosí porážka pro zpracování vlastní produkce.

„Poptávka po mase roste. Dříve jsme prodávali pouze živé ptáky, od roku 2021 máme vlastní porážku a předpokládám, že tento rok celou produkci prodáme sami,“ věří Kristián. Maso si zákazníci mohou koupit přímo na farmě z výdejního automatu. Kromě toho provozuje farma vlastní e‑shop, rozváží maso do farmářských prodejen a restaurací a dodává ho na online farmářské trhy.

Zemědělství a lesnictví

Stáhněte si přílohu v PDF

Třetinu tržeb pštrosí farmy dříve tvořil i prodej kůže, která se používá pro výrobu luxusní galanterie. V posledních pěti letech ale poptávka po pštrosí kůži výrazně klesla kvůli obchodním vztahům mezi zahraničními zpracovateli. Dalším produktem je pštrosí vejce, které odpovídá 30 slepičím, a také peří. To se využívá na výrobu prachovek a péřových boa.

„Klíčem k úspěšnému chovu pštrosů je zvládnout reprodukci,“ říká Kristián. Během snáškového období, které začíná brzy na jaře a trvá do konce srpna, snese pštrosí slepice až 35 vajec. Oplozená vejce chovatel sbírá a vkládá do inkubátorů. Po vylíhnutí kuřata rychle rostou, během jednoho roku dosáhnou průměrné hmotnosti 100 kilogramů.

Navzdory rostoucím cenám krmiv i energií se hospodaření s africkými opeřenci daří. Do budoucna chce farmář rozšířit prodejní síť, investovat do dalších výdejních automatů a vyhledat odbyt na málo poptávanou pštrosí kůži.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Zemědělství a lesnictví.