Nebýt jen subdodavatel. Když to zvládne víc podniků, vyjde český průmysl z krize silnější

Na český průmysl dopadlo za poslední roky tolik „morových ran“, že se špatné náladě podnikatelů nelze divit. Dříve než se zacelily šrámy utržené za covidu, přišla energetická krize a souběžně s ní drahé suroviny a vysoká inflace. Poslední vývoj na trhu s energiemi je sice příznivý a proti rekordům roku 2022 jsou ceny plynu a elektřiny snesitelné, ale rizika s nimi spojená nezmizela a především výrobní sektor má jen omezené možnosti, jak se s nimi vyrovnat. Rozpoložení mnoha průmyslníků po loňských šocích tak vystihuje cimrmanovská hláška o tom, že jsou chvíle, kdy by se optimisti měli popravovat.

Strach z vývoje trhu s energiemi navíc nemizí. V čerstvém konjukturálním průzkumu česko-německé obchodní a průmyslové komory označilo ceny energií za největší riziko hned šest podniků z deseti. Daleko za ním zůstaly hrozby spojené s financováním (16 procent respondentů) či způsobené vývojem směnného kurzu, z kterého mají obavy čtyři podniky z deseti.

Sedm stovek firem, které jsou členy této komory, představuje dobrý vzorek české ekonomiky. Ovšem z hlediska zaměření na výrobu či služby, už ne z pohledu na vlastnické struktury. Nadproporčně jsou zastoupeny podniky se zahraniční – především německou – matkou. Mnohem častěji tak na otázky odpovídaly firmy, které přešly na euro v takové míře, v jaké to jen jde. Pokud je německá matka hlavním odběratelem produkce (a v řadě „montoven“ to přesně tak funguje), je zákonité, že v eurech jsou stanoveny všechny kontrakty a pak se podnik v eurech i financuje. Cokoli jiného by znamenalo náklady a riziko navíc.

Tato skupina podniků se tedy fakticky vymanila z dosahu úrokové části měnové politiky České národní banky. A spolu s nimi i další exportéři. Ti všichni si užívají (dosud) nižších úroků v eurozóně. O jak zásadní část tuzemské ekonomiky jde, ukazují čerstvé statistiky, podle kterých je nyní v eurech šedesát procent obejmu úvěrů, které si podniky sjednávají.

Menší podniky dodávající na český trh jsou však na korunové úvěry odkázané. A to leze do peněz. Podle statistik shromažďovaných ČNB se loni v létě průměrný úrok placený tzv. nefinančními podniky přehoupl přes osm procent a zatím to na výraznější pokles nevypadá. Před dvěma lety to přitom nebylo ani 1,5 procenta. Dlouhodobé úvěry jsou sice levnější, ale i z nich se platí vyšší úroky než kdykoli po roce 2009.

To je tlak, který extrémně ztěžuje rozhodování o investicích i těm podnikům, jejichž byznys je natolik ziskový, že je ani drahé energie neohrožují. K tomu přidejme obavy o budoucnost sektoru automotive, který je páteří českého průmyslu. S tím, jak z pásů evropských automobilek bude sjíždět stále víc elektromobilů (a to se už děje), nenajde část výroby tuzemských fabrik uplatnění. Výrobní program se tak musí měnit a to bez investic nejde. A k tomu je potřeba finanční síla. Kdo ji nemá, je cílem pro převzetí. Energetická krize tak byla poslední kapkou pro samostatnou existenci některých firem.

Ti čeští podnikatelé, kteří za tři desetiletí kapitalismu získali jak sebevědomí, tak dost zdrojů na překonání špatných časů, se tomu pochopitelně brání. Cenu peněz ani energií neovlivní. Mohou ale usilovat o lepší pozici v dodavatelském řetězci a z toho plynoucí marže. To nejde bez vlastního systematického vývoje. „Kdo nemá vlastní produkt – a české firmy ho až příliš často nemají –, je subdodavatel se všemi důsledky,“ zaznělo na druhém ročníku „5osého veletrhu“ konaném v Mýtu na Rokycansku. V tovární hale firmy TGS Nástroje, kde exponáty zaměřené na 3D tisk, automatizaci výroby i všechny fáze zahrnuté pod pojem průmysl 4.0 stály v bezprostřední blízkosti nepřetržitě pracujících robotů, nevypadala díky zaťatosti podnikatelů budoucnost středně velkých výrobních firem zdaleka beznadějně.