Koncertní síní St. Davis Hall se rozléhají tóny notoricky známé skladby, která Čechům připomíná rodnou zemi. Je konec ledna, třetí hodina odpoledne. V Car­diffu, hlavním městě Walesu, se hraje Má vlast od Bedřicha Smetany. Orchestr Velšské národní opery si ji pod taktovkou svého šéfdirigenta Tomáše Hanuse právě zkouší před domácím publikem. Naostro ho čeká 12. a 13. května na zahajovacích koncertech letošního 78. ročníku festivalu Pražské jaro v Obecním domě.

Přestože mimo Českou republiku se na provedení Mé vlasti běžně fronty nestojí, v Cardiffu je sál takřka zaplněný, vzhledem k odpoledním hodinám často starším publikem nebo rodinami. Žádné večerní róby ani obleky. Abonenti vypadají, jako by si sem odskočili od nedělního čaje. Nechybí čeští krajané žijící ve Velké Británii nebo Mathew Prichard, devětasedmdesátiletý vnuk slavné spisovatelky Agathy Christie, který je významným donátorem orchestru. A pozorně vše sleduje i desetičlenná výprava z Čech, jejíž součástí jsou zástupci festivalu Pražské jaro i jeho mecenášky Karla Lažanská a Natálie Bočorišvili.

Koncertní síň z konce 70. let minulého století, postavená ve stylu brutalismu a kvůli světové pěvecké soutěži BBC zvané Cardiff Singer of the World, má už svou slávu dávno za sebou. Neztratila ale skvělou akustiku. Stále patří k nejlepším v Evropě. Nad její budoucností nicméně visí otazník. Nedávno ji koupil soukromý investor, který sice plánuje rekonstrukci, místní se však obávají, zda bude stavba v budoucnu sloužit původnímu účelu.

Zahrajeme Mou vlast i velšsky

Anglicky My Homeland, velšsky My Mamwlad. Na koncert lákají plakáty po celém centru Cardiffu. Uvedena je tu po více než dvaceti letech. Přesné datum si už ale nikdo nepamatuje. Předtím než se Velšané v St. Davis Hall ponoří do prvních tónů, český dirigent Tomáš Hanus symfonickou báseň slovně představuje. Je znát, jak moc mu záleží nejen na výborném provedení, ale také na tom, aby publikum správně pochopilo poselství.

Osobní kontakt a rozmlouvání s diváky pro Hanuse nejsou výjimečné. Velšany se takto snaží vtahovat do kulturního života. Kontakt s nimi je nyní o to naléhavější, protože část publika se po pandemii do místních koncertních sálů nevrátila.

Pro českého šéfdirigenta znamená možnost zahájit Pražské jaro mnoho. Třiapadesátiletý Tomáš Hanus v Česku často nevystupuje a kariéru si vybudoval především v zahraničí. Od roku 2016 působí v Cardiffu jako umělecký ředitel Velšské národní opery. Přestože je členem umělecké rady Pražského jara, na něm bude účinkovat po deseti letech, naposledy se představil s proslulým francouzským Ensemble intercontemporain. Že to letos bude s Mou vlastí, považuje za velkou čest. Smetanův cyklus symfonických básní zbožňuje od dětství. „Zahrát jej doma, na Pražském jaru, a s orchestrem, který mám rád a jemuž důvěřuji, je velká radost,“ říká.

To, jak prožívá Mou vlast za dirigentským pultem, během koncertu v Cardiffu nelze přehlédnout. Hudbu vnímá do posledního detailu. V jednu chvíli dokonce opouští taktovku, jen se radostně pohupuje a blaženě si užívá tóny Vltavy. Podle svých slov rád nechává orchestr hrát samotný a těší se s ním z toho, co spontánně až nahodile vzniká.

Hanus je v Cardiffu oblíbený a lidé na něj chodí dlouhodobě. „Chceme, aby posluchači věděli, že jsme tu pro ně a vážíme si jich,“ vysvětluje po skončení koncertu, proč měl k publiku na začátku několikaminutový proslov. S jednotlivými částmi Mé vlasti seznamoval Velšany postupně v uplynulých třech sezonách, koncem ledna si ji vyslechli poprvé v celku. A soudě dle několikaminutového potlesku se jim líbila.

Zkoušku orchestru, koncert i část programu, který výprava z Prahy v Cardiffu zažila, ne­ustále zaznamenává kamera. „Máme svědectví o tom, jak se Má vlast rodí a připravuje na zahajovací koncert, a to včetně audiovizuálního materiálu. Využili jsme zde také příležitosti potkat se s řadou důležitých osobností a možná, že se zrodily i budoucí projekty,“ pochvaluje si Pavel Trojan, který je od loňska ředitelem Pražského jara.

Uhlí i krajané jsou všude

Velšané si potrpí na tradicích, k nimž patří i jejich keltský jazyk. Začátkem 90. let minulého století přijali zákon, jenž povýšil velštinu na úroveň angličtiny. Dnes jsou velšské nápisy v hlavním městě všude. Před šesti lety si dokonce cardiffská radnice ustanovila nový cíl a velština se začala vyučovat ve školách, aby jí mluvilo více lidí.

Tímto jazykem jsou psané i dopravní směrovky, což řidičům z ciziny způsobuje nemalé problémy. Kolik lidí se velšsky výborně domluví, přitom ve skutečnosti není přesně známo. Podle místních je těžké se jazyk naučit. „Ne, já mluvím velšsky hodně málo,“ směje se jedna z uvaděček v koncertní síni otázce, jak se velšsky řekne Má vlast. Podobně jako ona odpovídají i další. Dle oficiálních odhadů by velšsky mohlo hovořit 20 až 30 procent obyvatel Cardiffu.

Velšané jsou nicméně Čechům podobní svou pohnutou historií. Málo početný keltský národ musel a vlastně stále musí bojovat za svou kulturu i svébytnost. Na světě žije asi 14 milionů Velšanů, avšak v zemi jejich původu, Walesu, pouze tři miliony. „Velšané vidí, že český národ přežil a udržel se navzdory překážkám. Uvedení Mé vlasti vnímají velmi intenzivně,“ říká krajan a lékař Pavel Wiener, který na koncert přišel se svou ženou Jarmilou, rovněž lékařkou.

Do Walesu emigrovali, když Československo roku 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy.
Češi zde podle Wienera zanechali výraznou stopu. Byli u toho, když v polovině 19. století začal růst cardiffský průmysl na těžbě uhlí z místních rozlehlých dolů. Díky tomu město koncem předminulého století patřilo k nejbohatším v Evropě.

Za druhé světové války se čeští emigranti aktivně podíleli na dodávkách pro spojeneckou armádu, další sem přišli s migrační vlnou koncem 60. let. Krajany dnes návštěvník z Čech potká na recepci v hotelu i při procházce po pobřeží, když venčí psa.

Po druhé světové válce se těžba uhlí a výroba železa začaly v jižním Walesu pozvolna utlumovat. Na významu ztrácel i cardiffský přístav, což způsobilo, že oblast postupně chudla. Snad proto zde ve volbách zvítězili labouristé a nejinak je tomu i dnes, protože politická orientace se dědí z generace na generaci a roli hraje i sociální postavení. „Žije tady málo lidí střední třídy,“ potvrzuje lékař Wiener. K rozhodnutí se zde usadit jeho i manželku před padesáti lety paradoxně zlákal neutěšený zdravotní stav místních obyvatel, které kvůli špatnému životnímu prostředí sužovaly plicní choroby.

Manželé tu jako lékaři našli smysl své práce. A později chtěli Velšanům oplatit, jak vřele se o přistěhovalce z Československa starali. Dobrosrdečná a laskavá povaha je pro místní i přes všechny peripetie typická.

Wienerovi zde ale zůstali i proto, že po druhé světové válce na věhlasnou lékařskou fakultu Cardiff University School of Medicine mířily významné investice do výzkumu. Za nedávné pandemie koronaviru naopak zdravotnictví ve Walesu, stejně jako v celé Velké Británii, dostalo hodně zabrat, vysvětlují manželé. Pandemie zanechala své stopy i v centru kdysi kulturního Cardiffu, což je vidět na spoustě zavřených restaurací a obchodů.

Zpívající obzory

Přestože aktivní hornická činnost skončila, její odkaz tu žije pořád, ať už v povaze místních nebo v symbolech, které se promítají i do kultury. Nejvíce je znát v přestavěném přístavu, jenž býval významným překladištěm vytěženého uhlí a obklopovaly jej močály. Po radikální územní proměně se koncem 90. let minulého století stal vyhledávanou částí města zvanou Cardiff Bay. Dnes se chlubí několika moderními architektonickými skvosty. Patří mezi ně velšský parlament a hlavně multifunkční umělecké centrum Wales Millennium Centre z roku 2009, které navrhl zdejší architekt Jonathan Adams.

Původně měl místo něj stát avantgardní operní dům od Zahy Hadid, k čemuž ale kvůli konzervativním názorům vlády nedošlo. Nynější rozlehlé centrum poskytuje dostatečné zázemí pro BBC Orchestra of Wales, Velšskou národní operu a dalších šest uměleckých společností. Rozkládá se na téměř dvou hektarech a patří k nejmodernějším podobným institucím na světě.

„Budovu pokrývá břidlice z velšských lomů a také bronzová nerezová ocel, aby odolala povětrnostním podmínkám a mořské soli. Vidíte, že oboje připomíná místní uhlí a výrobu oceli,“ ukazuje Matthew Downes, manažer Orchestru Velšské národní opery, když pražskou výpravu provází centrem. Impozantní průčelí zdobí nápis ve velštině a angličtině od místní básnířky Gwyneth Lewis: „V těchto kamenech obzory zpívají“.

Pražské jaro, Wales Millennium Centre (WMC)
Wales Millennium Centre
Foto: Profimedia

Wales Millennium Centre pořádá široké spektrum kulturních akcí, od muzikálů, oper či koncertů po kabarety a tanec. Na stěnách v zázemí orchestru visí poutavé fotografie ze zdejších operních inscenací, třeba Pelléas a Melisanda či Lulu v režii také Čechům známého Davida Pountneyho.

Podle šéfdirigenta Tomáše Hanuse dokáže Velšská národní opera dávat dohromady výjimečné projekty i týmy lidí. Loni ostatně na brněnském janáčkovském festivalu představila Věc Makropulos. „Moji kolegové jsou nesmírně vstřícní a pracovní atmosféra je tu prostě výjimečná,“ libuje si Hanus.

Wales Millennium Centre, které pojme až tři tisíce návštěvníků, zahrnuje tři samostatné divadelní prostory. Ten největší, velký sál s dřevěnými oblými balkony, pojme okolo 2500 diváků. Akustika je zde jedinečná. Běžný hlas stojící u pódia lze v klidu slyšet i pod stropem. Ředitel orchestru Peter Harrap popisuje, že když budovu stavěli, musely se nejdříve vykopat neobvykle hluboké základy, protože hladina vody je tady příliš vysoko. Wales Millennium Centre se nachází jen několik desítek metrů od mořského břehu.

Harrap s Downesem procházejí zázemím centra a kvitují, když Češi obdivují technické vybavení či kulisy. Ukazují čtyři zkušebny, kde se zkouší nové opery, a bedlivě dohlížejí, aby nikdo z návštěvníků nic nefotil. Symbol uhlí je všudypřítomný. V chodbách pro veřejnost ho imituje potisk na kobercích, svítilny připomínají hornické kahany. Češi mohou Velšanům podobný koncertní sál jen závidět. Snad se ho za pár let dočkají v podobě plánované pražské Vltavské filharmonie.

Současná ekonomická situace ve Velké Británii není jednoduchá. Před několika měsíci Arts Council of England dramaticky zredukoval podporu Anglické národní opeře sídlící v Londýně a restrikce se dotkly i velšské opery. Šéfdirigent Hanus říká, že ta má bohužel jiné postavení než třeba vídeňská nebo mnichovská, které jsou doma stále považované za vysoké umění.

„Ve Velké Británii lidé berou operu spíše jako jednu z možností kulturního vyžití, ne jako jeden z pilířů. To není úplně lehké, zejména když připravujete něco hodně náročného pro posluchače,“ povzdychne si Hanus a poukazuje na snahu managementu přiblížit operu co nejširšímu publiku. Součástí toho je, aby cena vstupenek zůstala na „lidové“ úrovni. Průměrně lístek vyjde nejvýše na 50 liber.

„Každou sezonu se v Cardiffu snažíme dělat jeden víkend, kdy předvedeme všechna představení. Takže lidé, kteří jedou zdaleka, přijedou do Cardiffu, zůstanou zde pár dnů a vidí všechno,“ doplňuje ředitel Harrap. Podle něj se příspěvky od státu pro operní dům snížily zhruba o tři miliony liber. Kvůli menším financím ubylo i hudebních produkcí. Výhledově by měli pomoci mecenáši, jejichž pozitivním vlivem na fungování celé instituce by se chtělo inspirovat i vedení Pražského jara, jež usiluje o získání více donátorů.

Velšská národní opera je důležitá i coby jeden z pouhých čtyř stálých operních souborů ve Velké Británii, které se svými představeními jezdí do těch částí země, kde takové ansámbly neexistují. I proto je podstatné, aby si zachovala sílu a vysokou uměleckou úroveň. O ní se Češi přesvědčí 12. a 13. května při zahájení Pražského jara.

Koncerty
Tomáš Hanus & Orchestr Velšské národní opery
Obecní dům, 12 a 13. května

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist