Snadnější období pro rozhodování centrálních bank již skončilo. Aktuálně měnové autority opatrně komunikují, že jsou blízko konce zpřísňování své politiky. Nicméně mnoho inflačních statistik ukazuje, že ohlašovat vítězství nad inflací je předčasné. Zejména jde o jádrovou inflaci, růst mezd a inflační očekávání. Ty naznačují, že inflace nezpomaluje na dvouprocentní cíl, ale spíše na jeho násobky. Z řady indicií z ekonomiky je však patrné, že již aktuální sazby jsou pro mnoho dlužníků na hranici únosnosti. Centrální bankéři jsou v nezáviděníhodné situaci, která zřejmě nemá žádné dobré řešení.

Uznávaný analytik Luke Gromen v této složité situaci vidí jako nejrozumnější cestu inspirovat se politikou Spojených států po druhé světové válce. Tehdy nebyla centrální banka nezávislá a několik let otevřeně pomáhala financovat státní dluh a společně s vládou vytvořila inflaci, která pomohla snížit poměr státního dluhu k ekonomice na udržitelnější úroveň.

Tato cesta není ani snadná, ani bezpečná. První riziko je domácí. Lidé musí zůstat přesvědčeni, že vysoká inflace je dočasná a že stát má vše pod kontrolou. Druhé riziko je zahraniční. Jeho velikost závisí nejen na podílu půjček z ciziny, ale i na tom, kdo dluhopisy drží. Pokud se arabský šejk začíná více kamarádit s partnery na Východě, musí jeho dosavadní západní spojenec zbystřit.

Trpělivost a důvěra těch, kdo dosud financovali život Západu nad poměry, prudce ochabla po bujarém utrácení při covidu a konfiskaci ruských devizových rezerv. Čína, Rusko, Indie, Brazílie a další země pracují na řešení, které by je mělo lépe ochránit před devalvací dříve tvrdých západních měn, na kterých jsou závislé jak v obchodu, tak pro uložení svých rezerv.

Prvním krokem je využití národních měn, dalším pak společná měna. Na možnost velkých změn v peněžním systému se připravuje i Západ, přípravou digitálních měn centrálních bank. Při úvahách nad rozložením úspor je dnes nutné přemýšlet i nad scénáři, které by ještě před pár lety působily nereálně.