Předchozí dekáda přinesla v měnové politice mnoho experimentů. Jedním z nich byly nulové a někde i záporné úrokové sazby. Druhým výrazným prvkem bylo dlouhodobé zaplavování finančního systému nově vytvořenou likviditou, což vedlo k nafukování bilancí centrálních bank. Vznikal dojem, že jde o kouzelný proces, který má jen pozitivní dopady. Nikdo viditelné náklady neviděl, a tím pádem se zvyšování bilance považovalo za teoreticky neomezené. V principu k tomu obdobně přistupovala ECB, americký Fed, centrální bankéři v Japonsku, ve Švýcarsku či v naší ČNB.

Poslední roky se téměř všude roztočila inflace, která někde i po velkém váhání přiměla centrální banky agresivně zvyšovat úrokové sazby a v řadě případů i snižovat svoji bilanci. Vše se neslo pod heslem normalizace měnové politiky. Média začala používat zkratku QT (Quantitative Tightening) jako opak procesu QE (Quantitative Easing), kdy centrální banky do systému pumpovaly novou likviditu. Cesta jedním směrem nemusí být ovšem stejně hladká jako opačným směrem. QE šlo poslední dekádu dělat dost dlouho téměř v jakémkoliv objemu, bez ohledu na původní plány a bez ohledu na použité nástroje. Dřív nebo později se nová likvidita projevila v růstu cen aktiv, jako byly akcie, dluhopisy či nemovitosti, a nakonec i rozjezdem inflace spotřebitelských cen.

Fed poprvé a pomalu zkoušel dělat QT v roce 2018 a agresivněji provádí poslední rok, ale v obou případech byl výsledek stejný. Do roka od zahájení QT se objevil problém v bankovním sektoru, který přinutil americkou centrální banku pomocí mimořádných nástrojů likviditu do systému vracet. Vzniká tak paradoxní konstelace, kdy se centrální bankéři snaží finanční podmínky zpřísňovat kvůli inflaci a současně uvolnit kvůli finanční stabilitě.

Tím vzniká otázka, co je vlastně nyní normalizací měnové politiky. Dosáhnout návratu do prostředí úrokových sazeb vyšších než inflace a malých bilancí centrálních bank bude podstatně těžší, než se původně předpokládalo. Centrální bankéři se dostávají do složitého dilematu. Zkrotit trvale inflaci bez ohledu na přechodné náklady, nebo naopak v boji s inflací polevit v zájmu zachování dlouhodobé finanční stability. Přechodně může jít o konfliktní cíle, kdy dosahování jednoho oslabuje dosahování druhého. Vývoj ukáže, zda hlavní normou měnové politiky zůstává cenová stabilita, nebo se normou stává i něco jiného.

Chcete vědět, co se děje v české a světové ekonomice? Co si o aktuálních trendech myslí lidé z byznysu, majitelé firem a jejich šéfové? Každý týden v pátek vám naši top autoři přinášejí výběr toho nejlepšího a pohled z byznysové strany. Odebírejte Byznys newsletter.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist
za 40 Kč nebo za 80 Kč
Navíc mobilní aplikace
a web bez reklam