Ekologizaci hutnictví v Evropě někteří výrobci nepřežijí, říká obchodník s kovy

Společnost Alfun z Bruntálu pořádá v červnu pro své zákazníky a obchodní partnery odbornou konferenci, na které by z úst expertů měly zaznít vize, kam se posune trh s kovy. Jakým vývojem prošla výroba oceli nebo hliníku a jaké se očekávají trendy, v rozhovoru popisuje ředitel nákupu a spolumajitel Alfun metal servisního centra Josef Sklenář.

Co bylo impulsem, že jste v 90. letech začali obchodovat nejprve s hliníkem a poté i s dalšími kovy a že jste následně rozšířili svůj byznys o zpracování plechů v ojedinělém servisním centru?

To je věc stará už čtvrtstoletí. V 90. letech neprocházelo hutnictví v Česku nejšťastnějším obdobím. Odstartoval jeho útlum, který v podstatě stále pokračuje. Z někdejších 18 až 20 milionů tun oceli v Československu jsme dnes na pěti milionech tun. V Česku zůstali v podstatě jen dva velcí producenti, Liberty Ostrava a Třinecké železárny, ostatní mají jen zanedbatelný podíl na trhu. Do 90. let jste jako zákazník musel z hutí odebrat obrovské množství, jiná varianta nebyla. Potřeby trhu s kovy v Česku se ale diametrálně proměnily. My jsme od začátku věděli, co budeme chtít nabídnout. Komunikovali jsme s koncovými výrobci různých produktů z kovu a věděli jsme, na jaké potíže při nákupu naráží, když existoval pouze hutní výrobce, mezisklad a koncový spotřebitel. Servisní centrum jsme nevymysleli, ale inspirovali se v západní Evropě, kde jsme nakupovali hutní produkci.

HN BeNative

Z garážové firmy mezi středoevropskou elitu. Bruntálský dodavatel hutního materiálu patří k největším firmám v regionu

▪ 9 min. čtení

V Česku jste byli průkopníky, vaše servisní centrum bylo jedno z prvních. Neobáváte se, že by se trend mohl otočit, že by časem mohly hutě chtít samy dále zpracovávat své výrobky a dodávat na míru zákazníkům?

To by bylo dost těžko proveditelné. Hutě nejsou a ani nemohou být při svém systému výroby tak pružné. Dnes přijde zákazník s konkrétní představou, jaký plech potřebuje, a chce ho mít za týden. Čím dál častěji se projevuje snaha dělat výrobky designově zajímavé, originální. Tím se snižuje počet kusů vyrobených v sériích. Je to vidět třeba na trhu se stavebními kovy. Přibývá funkčních designových budov, kde je zapotřebí mnoho atypických dílů; funkčnost staveb může být stejná, designově se ale výrazně liší. A všude tam my cílíme – se záběrem v celé střední Evropě. Kromě tuzemska máme klienty v Německu, Rakousku, na Slovensku, v Maďarsku nebo Polsku.

Hutní materiál kupujete jen v zahraničí, nebo i v Česku?

Nakupujeme zásadně v zahraničí, mimo jiné proto, že kvalita, kterou potřebujeme, se u nás nevyrábí. Představa, že je Česko renomovaným výrobcem hutních materiálů, je už bohužel mylná. Ročně se u nás při výrobě aut spotřebuje 1,5 milionu tun plechů a žádné nejsou z Česka, všechny se dovážejí ze západní Evropy nebo Koreje, protože zdejší výrobci je prostě nevyrábí. Aktuálně přitom spotřeba plechů ve východní Evropě roste, takže se k nám přesouvá, co se vyprodukuje na Západě. Je to velká škoda, protože automobilový průmysl teď sehrává v naší ekonomice významnou roli.

Vypadá to, že ústup od hutní výroby v Česku považujete za chybu. Je to tak?

Nejen v Česku. Před 30 lety byli dominantními výrobci oceli USA a Evropa. Teď se přesouvá do rozvíjejících se ekonomik v Číně, Indii, Brazílii. V současnosti vyrábí Čína přes 60 procent celosvětové produkce kovů, v Evropě zůstalo 16 procent, v Americe pět. Když Čína kýchne, zbytek světa chytá horečku. V USA zůstalo jen několik historických hutí a velkou část své spotřeby pokrývají importem. Někteří evropští výrobci v USA investují do vlastních závodů a díky tomu nejsou zatíženi cly a kvótami. Na americkém trhu dosahují nejlepších ekonomických výsledků, protože cena kovů v USA vždy byla o 10 až 20 procent vyšší než v Evropě. Obrovské výkyvy cen na trhu s ocelí se tam tolik neprojevují, cena je tam stabilnější. Zvláště po covidu se trh s kovy v Evropě úplně rozsypal, ceny lítají nahoru a dolů, což je pro hutní výrobce tragická situace. Když je cena vysoká, všichni čekají, kdy spadne, a hutě nedostávají objednávky. A když cena klesne, tak by potřebovaly vyrábět třikrát tolik, aby pokryly poptávku. Ale to prostě není možné, protože hutě musí vyrábět kontinuálně, aby dosáhly nějaké kvality. Proto mluvím o krizi v hutnictví. Vždy, když přišla ekonomická krize, spadla v Evropě dolů výroba oceli. Stalo se to v 90. letech, při krizi v letech 2008 a 2009 a pak znova v roce 2012. Objem výroby vždy klesl a do předchozích čísel se už nikdy nevrátil. Spotřeba ale zůstala stejná.

Může se za těchto okolností v Evropě zbrzdit tlak na ekologizaci, na výrobu zelené oceli?

Ne, tlak tady bude, jen mám pocit, že u nás se na příchod změn nikdo moc nechystá. Seriózně pro to něco málo dělá snad jediný výrobce ocelí, ostatní dělají studie a plány. Ale to není problém jen v Česku. Už od ledna 2026, což je opravdu za chvíli, se bude sledovat, kolik která fabrika nebo daný stát produkuje CO2 na tunu vyrobené oceli. Od roku 2026 si pak podle těchto hodnot nakoupí emisní povolenky, případně se mu vyměří clo. Ale nikdo zatím nestanovil, jak to bude fungovat, zda se budou pro import posuzovat čísla jednotlivých výrobců, nebo celých států. Jak se bude prokazovat uhlíková stopa u konečných výrobků. Tváříme se, že budeme všichni zelení, ale nikdo neříká, co to vlastně přesně znamená. Výrobci, kteří dnes neinvestují do snížení emisí CO2, tu za pár let nebudou.

Mohl by požadavek na využívání čisté oceli chránit moderní evropské výrobce před čínskou konkurencí?

To si nemyslím. Byl jsem v čínských i indických hutích opakovaně a musím říct, že evropští lídři by se mohli jet podívat, co tam evropští dodavatelé technologií za 25 let postavili. Výrobci v Evropě některé své předválečné válcovny už modernizovali, ale v Číně stavěli hutě na zelených loukách, s technologiemi kopírujícími nejnovější trendy. Investoval do nich čínský stát a nešetřilo se při tom. Konsolidace trhu s ocelí v Číně probíhá permanentně od 90. let. Hutní průmysl tam zaměstnává hodně lidí a je to i silné politické téma. Byla tam obrovská nadprodukce, ale výrobců ubylo, přibylo těch moderních, a reálně instalovaná kapacita je tam nyní o 40 procent vyšší než aktuální výroba. Tamní výrobci, pokud se budou brát v potaz čísla z konkrétních fabrik, požadavkům EU na zelenou ocel vyhoví, dokonce by mohli být lepší než někteří evropští. Takže dnes se nejspíše rozhoduje o budoucnosti hutnictví v Evropě, protože je možné, že někteří i tradiční výrobci prostě nebudou.

Proč by mělo být na škodu, kdyby se ocel importovala ze zemí mimo Evropskou unii? Nebo nedala by se nahradit jinými materiály?

Nahradit kov zatím v mnoha oborech opravdu neumíme. Jedním z těch důležitých je i obrana. Vždyť proč vlastně vznikla Evropská unie? Jako sdružení, které bude mít pod jednotnou kontrolou doly a hutě, aby se zabránilo další válce. Takže rezignace na hutnictví je zprávou, že my se vlastně bránit nechceme. V souvislosti s válkou na Ukrajině to není dobrá zpráva.

Proč a pro koho pořádáte za této situace odbornou konferenci?

Právě proto, že dnes je situace na trhu s kovy jak na horské dráze. Ceny lítají nahoru a dolů pomalu každý den jako na burze. K lepší orientaci dostáváme ve druhém čtvrtletí statistiky toho prvního, ze kterých si ale ani v nejmenším nemůžeme udělat představu, jak to bude vypadat ve třetím čtvrtletí. Každý mluví o zelené oceli, což zní dobře, ale nikdo neví, co to přesně znamená a úplně nevěří, že to přijde. Jenže ono to přijde a velmi brzy. Proto jsme pozvali své zákazníky, aby si poslechli od odborníků na tuto problematiku představy a názory, jak se bude situace v hutnictví vyvíjet a na jaké změny se musíme všichni připravit.

Jak se tedy bude měnit výroba kovů, aby přežila?

Určitě půjde do vyšší kvality. A bude potřebovat sofistikované technologie. Pro evropský průmysl je to jediná cesta, protože využívat levnou pracovní sílu nemůžeme. Jednak už není levná, a jednak tu prostě není. Přestože jsme začínali jako jedno z prvních servisních center v Česku, víme, že konkurence nespí a stále musíme sledovat technologický vývoj. S využitím špičkových technologií umíme dělit dle požadavku ocelové materiály, hliník, měď nebo nerez, což ve střední Evropě nedělá moc firem. Pro udržení na trhu je jedinou možností vyrobit za krátký čas více zboží ve vyšší kvalitě. Nedávno jsme pořídili automatický jeřáb na svitky, který představoval opravdu vysokou investici. Ale vyplácí se. Šikovné lidi, které se podařilo díky moderním strojům někde ušetřit, jsme využili jinde. Do rozvoje firmy také maximálně zapojujeme naše mladé kolegy. Ve skutečnosti vlastně neexistují krize, každá doba je normální a jde jen o to se jí přizpůsobit. Vybrali jsme proto skupinu dvanácti progresivních lidí ve věku od 23 do 32 let, kteří přichází s návrhy nových projektů. Vycházíme z toho, že všechny revoluce, všechen pokrok vždy začínali mladí, kteří jsou ochotní dělat změny, odcházet od naučených postupů, nacházet nové pohledy na zaběhané pořádky. V minulosti totiž nevyhrávali ti největší a nejsilnější, ale ti, kteří se dokázali přizpůsobit změnám.

Článek vznikl ve spolupráci s firmou Alfun.