Větrníků v Česku přibude. Stát chystá zóny pro snazší výstavbu, může jít až o osm procent území

Komplikaci s jednorázovými plastovými kelímky se podařilo vyřešit velmi rychle. Neekologické plastové obaly v cateringu se totiž vůbec nehodily k environmentální povaze akce. Organizátoři však kvapně opatřili náhradu v podobě opětovně využitelných skleniček. V osmém patře pražského sídla Microsoftu se v polovině června sešly na čtyři desítky lidí k hackathonu. Při této populární formě komunitního brainstormingu se nejrůznější odborníci snaží vyřešit určitý problém.

Byli mezi nimi zástupci ČEZ, krajští politici, lidé z univerzit, neziskových organizací a také experti na komunikaci. To, co řešili, totiž ještě nemá ani oficiální název. Z hackathonu nakonec vzešel pojem OKO, tedy Obnovitelná Krajinná Oblast. Ministerstvo životního prostředí, které hackathon organizovalo, o vhodnosti nového názvu není ještě úplně přesvědčeno. Poté, co opustilo původní termín go-to zóna, se zatím drží pojmu akcelerační zóna.

Akcelerační, go-to, nebo chcete-li OKO zóny budou vymezené oblasti, kde bude výstavba solárních elektráren a větrných parků probíhat ve zjednodušeném režimu. Především budování větrných zdrojů se totiž kvůli odporu nejrůznějších aktérů v Česku vleče jako nikde jinde v Evropě. Podle dat profesních organizací za poslední tři roky nevznikl v Česku jediný nový větrný park a země s velkým odstupem zaostává za Bulharskem, Rumunskem a především Polskem. „Téma větrné energie je v Česku často úplně tabuizované. Všude okolo zažívá větrná energetika rozvoj, v Česku ne,“ prohlásil na hackathonu ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL).

Země však obnovitelné zdroje nutně potřebuje k ukončení závislosti na fosilních palivech z Ruska, a především pak k překlenutí období mezi koncem uhlí a spuštěním nových jaderných bloků. V opačném případě hrozí, že se stane závislou na dovozu elektřiny ze zahraničí. Solární elektrárny přitom nestačí. Ty vyrábějí především během slunných jarních měsíců, zatímco větrníky za chladných podzimních dnů. Oba typy zdrojů se tak doplňují.

Ani sázka na to, že v případě nedostatku prostě jen delší dobu pojedou zdroje uhelné, neobstojí. I český průmysl stále častěji naráží na problém, kdy jeho odběratelé vyžadují také prokázání emisní náročnosti. Produkty vyrobené za využití energetického mixu s vysokým podílem fosilních zdrojů se stanou nekonkurenceschopnými.

„Děláme to pro náš průmysl, aby se Česká republika dokázala ekonomicky udržet tam, kde je, respektive se zlepšovat. To bez zelené energie prostě nepůjde,“ dodal Hladík.

Největší překážku však představuje zdlouhavé povolování. „Průměrná délka výstavby velkého fotovoltaického parku je zhruba pět let, u větrné elektrárny deset let a více,“ uvádí k tématu  Miroslav Lopour ze společnosti Deloitte.

Absolutní no-go jsou jen národní parky a spol.

Poradenská společnost nedávno vypracovala studii, podle které jsou v Modernizačním fondu prostředky, za něž by se dalo postavit do roku 2030 minimálně 17 gigawattů obnovitelného výkonu. Aktuálně je v solárech a větru pouze 2,4 gigawattu. I podle člena představenstva ČEZ Pavla Cyraniho je proto nutné změnit primárně povolovací legislativu. „Je to něco, co uvolní ruce investorům a vládě dá do rukou nástroje, jak rozvoj realizovat,“ míní Cyrani.

Akcelerační zóny nejsou český nápad. Záměr vychází z připravované evropské směrnice o obnovitelných zdrojích RED III. Ani červnový hackathon nebyl prvním krokem. Ministerstvo životního prostředí pracuje na zónách už bezmála rok. Ve spolupráci s Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ) resort předběžně identifikoval plochy, kde by větrníky a soláry mohly mít zelenou. S trochou nadsázky jde o všechny oblasti mimo těch, kde naopak v žádném případě vznikat nemohou. To znamená národní parky, chráněné krajinné oblasti a další přírodně cenná území. Kdesi mezi nimi by obnovitelné zdroje teoreticky vzniknout mohly, brání jim v tom však nějaké obecné omezení, které v konkrétním případě nemusí být odůvodněné.

„Je rozdíl mezi územím vymezeným pro fotovoltaiku a větrné elektrárny. U fotovoltaiky se bavíme o 10 až 13 tisících kilometrech čtverečních. Neříkám přesné číslo, protože některé limity ještě diskutujeme. U větrných elektráren je to složitější, protože pokud bychom zahrnuli všechny limity, tak se dostaneme jen asi na tři tisíce kilometrů čtverečních,“ vyčísluje Dušan Romportl z VÚKOZ, který se na předběžné definici zón podílel.

HN BeNative

Blíží se konec „doby uhelné“. Musíme stavět všechny druhy zdrojů, které jdou. Jinak to nezvládneme, varují energetici

▪ 7 min. čtení

Větrné elektrárny mají na rozdíl od solárních tak jako tak ztíženou pozici. Vedle vyšší míry odporu mezi veřejností pro ně platí větší ochranné pásmo podél infrastrukturních staveb, jako jsou dálnice či trasy elektrického vedení. Podle Romportla se přesto lze i u větrníků dostat až na 6,4 tisíce kilometrů čtverečních, tedy zhruba osm procent rozlohy státu.

Existuje totiž rozsáhlé území, kde je výstavba větrníků limitovaná, ale ne nemožná. Jako příklad uvádí Romportl výstavbu v hospodářských lesích, kde by výška větrníků přesahovala lesní porost a ty by nijak nenarušovaly hospodářské fungování lesa ani živočichy v něm žijící. Obdobné je to u nejkvalitnějších zemědělských půd, které jsou pro fotovoltaické elektrárny od éry solárního boomu na přelomu let 2009 a 2010 zapovězeným územím. Na rozdíl od rozlehlých solárních parků vytvoří ovšem větrníky na poli bodový záběr, který ubírá z úrodného pozemku jen minimálně.

Další neznámou je vzdálenost od lidských obydlí. Pokud by totiž platil povinný odstup třeba jeden kilometr, zbylo by k dispozici zhruba jen pět procent území Česka. „Nedokážeme přitom vymezit povahu využívání staveb, zda se jedná o rezidenční objekt, třeba i chalupu, nebo jen o zpustlou stodolu,“ dodává Romportl. Znalost takového detailu je vlastně zjistitelná jen přímo v konkrétní lokalitě. Zda se území zónou stane, či ne, bude třeba v konečném důsledku stanovit přímo v místě.

V rámci hackathonu ovšem také zazněla doslova kacířská myšlenka: zda neuvolnit pro větrníky i některé ptačí oblasti. Ne všichni opeřenci mají totiž s rotujícími lopatkami problém a některé druhy se jim dokážou docela dobře přizpůsobit. Pokud je území chráněné právě jen kvůli výskytu takových druhů a jiní se tam nevyskytují, není důvod, proč tam větrníky nepovolit.

Jak z čaje udělat brambory

Dosavadní úvahy se také vůbec netýkaly toho, jaké podmínky v dané lokalitě vůbec panují a do jaké míry tam je k dispozici kapacita pro připojení k distribuční síti. To však podle Romportla více než na státu záleží na rozhodnutí samotných investorů. Lokalita s horšími povětrnostními podmínkami a blízkou možností připojení může v konečném důsledku dávat větší ekonomický smysl než větrná hůrka mimo dosah jakékoliv sítě.

VÚKOZ sestavil pracovní verzi mapy akceleračních zón, pro kterou se v branži vžil název „rozsypaný čaj“. Úkolem ministerstva životního prostředí, ale i průmyslu, zemědělství či pro místní rozvoj v následujících měsících bude udělat z něj „brambory“. Tedy z drobných roztroušených území o malé rozloze vytvořit eliminací neopodstatněných omezení ucelené plochy využitelné pro rozvoj zelené energetiky.

Kompletní dopracování definice zelených zón potrvá ještě minimálně rok. Podle náměstkyně ministra životního prostředí Evy Volfové bude pak pro investory snazší a rychlejší projít celým povolovacím procesem. Například pokud jde o zpracování posuzování vlivů na životní prostředí SEA. Obce v dané lokalitě by zase měly být finančně motivovány k tomu, aby vznik větrníků a spol. příliš nekomplikovaly.

Volfová podle svých slov nedokáže v současnosti ještě říct, o kolik by se díky vymezeným zónám mohl zoufale dlouhý povolovací proces zkrátit. „Evropská komise má představu, že by povolení trvalo třeba rok. Nedokážu teď ale vystřelit, jak dlouho by to mělo být. Osm let je příliš, jeden rok je možná až příliš ambiciózní,“ míní náměstkyně Volfová. Zbavit se plastových kelímků bude v Česku ještě nějakou dobu každopádně mnohem snazší než zajistit energetickou budoucnost země.

Článek vznikl ve spolupráci se společností ČEZ