Blíží se konec „doby uhelné“. Musíme stavět všechny druhy zdrojů, které jdou. Jinak to nezvládneme, varují energetici

O stavbě nových energetických zdrojů se v Česku v posledních deset let hlavně mluvilo. A prakticky nic se nepostavilo. Problém, který země musí řešit, má kořeny v roce 2014, kdy se zrušil tendr na nové jaderné bloky v Temelíně. Důvodem tehdy byly vysoké náklady na výstavbu a nízké ceny elektřiny, jež by ji nezaplatily. Poté stát i ČEZ marně hledaly cestu, jak jádro opět „nakopnout“. Zároveň oproti jiným zemím stagnovala instalace nových obnovitelných zdrojů ze slunce a větru. Jenže luxus, aby se dalších deset roků zase jen debatovalo, si nyní Česko už prostě nemůže dovolit.

Posledními většími přírůstky výkonu v tuzemské energetice byly zhruba dva tisíce megawattů fotovoltaik, které vznikly v letech 2010 až 2011. Potom ještě paroplynová elektrárna v Počeradech z roku 2013 a jako poslední uhelná elektrárna v Ledvicích spuštěná v roce 2017. Přitom právě na elektřině vyrobené v uhelných elektrárnách tuzemská energetika stojí – loni činil jejich podíl 47 procent. Další více než třetina je z jádra. Oba zdroje výroby se modernizovaly a zvyšovala se jejich účinnost. Instalovaný výkon české energetiky, jež je nyní necelých 21 GW, se už ale začal snižovat.

Drahé emisní povolenky

Výroba elektřiny z uhelných elektráren přitom může být ohrožena více, než se dosud zdálo. Možná dříve než ve vládou předpokládaném roce 2033. Důvodem je rostoucí cena emisních povolenek, které si provozovatelé uhelných elektráren jako znečišťovatelé ovzduší musí kupovat. Cena povolenky podle odhadů brzy překročí 100 eur, což už ohrožuje rentabilitu výroby elektřiny z uhlí. Za ni ale Česko v tuto chvíli nemá náhradu. Pro připomenutí, ještě začátkem roku 2020 stály emisní povolenky asi 20 eur. A už tehdy energetici a průmyslníci burcovali, že jsou drahé.

„Debatu o tom, kdy přesně uhlí skončí, vést můžeme. Zda to bude například v roce 2033, nebo už dříve. Na tom, že nás v dohledné době čeká zásadní transformace, to ale nic nemění,“ říká Pavel Cyrani, místopředseda představenstva ČEZ, který řídí divizi obchodu a strategie. ČEZ je největším provozovatelem tuzemských uhelných zdrojů a patří mu i Severočeské doly.

Cyrani také zdůrazňuje, že už není dost uhlí, aby na něm energetika mohla v příštích desetiletích stavět: „Třeba Důl Nástup Tušimice bychom během dalších zhruba 15 let vytěžili tak jako tak.“ Sázka na uhlí by proto nebyla pro Česko reálná, ani pokud by ho neodepisovaly evropský Green Deal a tlak na dekarbonizaci.

Jedinou cestou je začít uhlí co nejrychleji nahrazovat. Aby se překlenula doba do roku 2036, kdy by podle plánů měl začít vyrábět nový jaderný blok v Dukovanech. Ten se ovšem nezačne stavět dříve než v roce 2029. A zkušenosti z Evropy ukazují, že se stavba nových reaktorů pravidelně zpožďuje. Jeden blok navíc ztráty výkonu uhelných elektráren nenahradí. Budou potřeba další dva bloky v Temelíně a rozvoj malých modulárních reaktorů – první byl měl začít fungovat po roce 2032 v areálu temelínské elektrárny.

„Potřebujeme co nejrychleji spustit stavbu jakéhokoli zdroje, který půjde. Stavět proti sobě obnovitelné zdroje a jádro, malé a velké reaktory nebo soláry na střechách proti těm na brownfieldech je zástupný problém. Potřebujeme všechny tyto zdroje,“ uvádí Cyrani z ČEZ.

Zvláště když se spotřeba elektřiny (loni byla 60 terawatthodin) může podle odhadů do roku 2050 až zdvojnásobit. Díky rozšíření elektromobilů, zvýšením podílu tepelných čerpadel a obecně elektrifikací ekonomiky. I prosté nahrazení výkonu tuzemských uhelných zdrojů ve 30. letech bude náročné, energetika by ale ještě měla dodávky výrazně zvyšovat.

Mohutné investice

„Aby Česko zůstalo soběstačné, musíme do roku 2030 začít masivně stavět obnovitelné zdroje. Potřebujeme 15 gigawattů fotovoltaik a alespoň dva gigawatty ve větru,“ zdůrazňuje Pavel Řežábek, hlavní ekonom ČEZ. Shoduje se s nejnovější studií od poradenské firmy Deloitte pro Svaz moderní energetiky, jejíž závěry podporuje i ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL). Podíl fotovoltaik v Česku zcela jistě výrazně naroste. Jen počet žádostí o budoucí připojení nových solárů u provozovatelů distribučních sítí loni přesáhl 20 tisíc megawattů, byť to neznamená, že se každý projekt dokončí.

Podle Řežábka má Česko možnost udělat tyto investice díky prostředkům, které jsou do konce roku 2030 k dispozici v takzvaném Modernizačním fondu. Ten disponuje právě penězi z prodeje emisních povolenek a podporuje jimi dekarbonizaci. Jen na stavbu nových zdrojů v podobě fotovoltaik a větrných elektráren je v něm pro Česko přes 200 miliard korun. „Pokud je nevyužijeme, budeme muset tyto investice nakonec stejně udělat, jenom už většinově za svoje,“ varuje Řežábek. A připomíná, že už jednou Česko zaspalo. Na rozdíl od sousedního Polska propáslo možnost masivní stavby nových dálnic. Řežábek zdůrazňuje i další věc. Tuzemský průmysl bude elektřinu s nulovou uhlíkovou stopou potřebovat, protože to po něm budou vyžadovat globální odběratelé.

Vedle stavby nových zelených zdrojů se bude muset přizpůsobit i přenosová síť. Výroba elektřiny ze slunce a větru totiž závisí na počasí. Díky tomu je v jednu chvíli k dispozici přebytek elektřiny, který po většinu roku ve dne nabízejí soláry. Tako elektřina naopak chybí v nočních hodinách a během zimního období. Proto je třeba zajistit její dostatek i v hodinách, kdy nesvítí, nefouká a mrzne. To umožňují hlavně baterie vhodné na vykrývání špiček během dne. Nebo plynové a přečerpávací elektrárny, jež mají možnost velmi rychle „najet“ a začít vyrábět chybějící elektřinu. To je klíčové především v zimě.

Komentář Pavla Řežábka

Chceme mít levnou elektřinu? Můžeme, i u nás fouká vítr a svítí slunce

14. 4. 2023 ▪ 4 min. čtení

Podle Řežábka se ale nemusí zálohovat každý instalovaný megawatt obnovitelných zdrojů. „Tahle představa je principiálně od základu chybná. Potřebujeme pokrýt jen výkon do maximální okamžité spotřeby. Fotovoltaiky i větrné zdroje sice mimo špičky vyrábějí méně, ale stále vyrábějí,“ tvrdí Řežábek. Na zajištění výkyvů způsobených masivním nárůstem solárů a větrníků, budou podle něj potřeba dva až tři tisíce megawattů v dalších řiditelných zdrojích. „To jsou zhruba čtyři plynové elektrárny,“ dodal.

Špičková spotřeba elektřiny v Česku je v zimě, a to 12 GW. Minimální letní spotřeba je potom začátkem července v době dovolených, kdy klesá na pět gigawattů. Typická letní spotřeba vyžaduje výrobu sedmi až osmi gigawattů. Pokud pomineme uhlí, má Česko další řiditelné zdroje výroby v jádru, plynových, vodních a přečerpávacích elektrárnách. Využít se dá rovněž rostoucí výkon tepláren, které kromě tepla vyrábějí i elektřinu.

Je třeba zkrátit řízení

Zatím obnovitelné zdroje v Česku pokrývají 15 procent výroby elektřiny. Průměrná úroveň v EU je 38 procent. Nová unijní dohoda přijatá letos v březnu počítá, že do konce roku 2030 se jejich podíl na výrobě elektřiny zvýší na 66 procent.

Stavbě obnovitelných zdrojů, stejně jako těch jaderných či plynových, ale brání dlouhé povolovací řízení. Prioritně se musí vyřešit povolovací legislativa, která stavby usnadní. Stejně jako je potřeba dokončit změny, jež fungování moderní energetiky umožní - tedy zavedení takzvaných „contract for difference“, který výrobci zajišťuje pevnou prodejní cenu. Dále jde o dlouhodobé kontrakty, sdílení elektřiny v komunitní energetice nebo platby za strategické kapacitní mechanismy.

V případě obnovitelných zdrojů může hodně pomoci stanovení takzvaných „Go-to“ zón. Ty vymezí několik procent území Česka, kde bude stavba solárů a větrníků jednodušší. Klíčové je to u větru, kde typická doba projektu od investorského záměru po zapojení do sítě trvá přes 10 let. Ještě častější je přitom úplný krach projektu. Jako se to naposledy stalo začátkem června, kdy obyvatelé ve Všerubech na Plzeňsku v referendu odmítli projekt na stavbu čtyř větrníků o výkonu šest megawatt.

Text vznikl ve spolupráci se společností ČEZ.