Nedostatek pracovníků pohání automatizaci farem. Poptávka po robotech raketově roste

Před dvaceti lety se první čeští chovatelé skotu rozhodli vyměnit klasickou dojírnu za dojicího robota. K technologii, která má usnadnit jejich práci, se ale dodnes někteří zemědělci staví odmítavě. Podle Tomáše Hrůši, spolumajitele firmy AGRO‑partner, která v Česku rozšířila dojicí roboty značky Lely, za tím stojí konzervatismus a nedůvěra zemědělců k moderním technologiím. V posledních letech se však situace mění a farmáři se kvůli chybějící pracovní síle začínají o robotické pomocníky stále více zajímat.

Jak přistupují čeští chovatelé k automatizaci?

Standardem je pro ně dojicí robot. U toho pozorujeme za poslední dva roky nárůst poptávky asi o 60–80 procent. Důvodů je spousta, v dnešní době všichni řeší hlavně nedostatek pracovní síly. Jde ale také o welfare zvířat, zlepšení jejich zdraví a dlouhověkosti. Snižují se tím náklady na veterináře a nároky na doplňky krmení. To si dnes uvědomuje stále větší počet chovatelů.

V čem dojicí robot zvyšuje životní pohodu?

Robot se k vemenu chová šetrně, dělá všechno správně a vždycky stejně. Navíc z něj jdou 24 hodin denně podrobná zdravotní data a obsluha má více času věnovat se konkrétním zvířatům, která to potřebují. S předstihem zjistí, která kráva má zdravotní potíže, mohou včas najít příčiny a předejít nemoci. Tím se právě snižují náklady na veterinární péči. To, že jsou krávy zdravé a nemají stres, se pak samozřejmě projeví i na vyšší produkci mléka.

Budoucnost zemědělství

Stáhněte si přílohu v PDF

V Česku je automatizovaná přibližně třetina větších farem, které se věnují chovu skotu. Co v automatizaci brání těm ostatním?

Problém podle mě netkví jen ve financích, protože z pohledu investice je robot často levnější než konvenční dojírna. Kolem klasické dojírny totiž musíte postavit celý barák, zatímco robota umístíte do malé boudičky. Jestli se někteří chovatelé ještě zdráhají pořídit si robota, je to nejspíš tím, že té technologii pořád příliš nevěří.

Co ještě se vyplatí na farmě automatizovat?

Spíš bych marně hledal, co se automatizovat nevyplatí. Efektivní je například přihrnování krmiva. To je menší investice s velice rychlou návratností, u větších farem se vrátí za půl roku. Přihrnuje krmení blíž ke kravám, což jinak dělá traktor nebo člověk s lopatou. Velký potenciál má i automatické krmení. To je stroj, který namíchá krmnou dávku a nasype ji na krmný stůl. V západní Evropě se hodně využívá, v Česku je zatím dost opomíjený a to je škoda, protože ­šetří lidskou práci i pohonné hmoty. Ve stáji ale umíme zautomatizovat i udržování zdravého mikroklimatu. Pomocí systému Ersta můžeme synchronizovat boční svinovací plachty, ventilátory a světla. Farmář tak prostřednictvím svého mobilního telefonu sleduje ve stáji teplotu, vlhkost, intenzitu osvětlení, množství čpavku a oxidu uhličitého.

Kdo automatizuje více: malé, či velké farmy?

Díky tomu, že se technologie dá škálovat, investují do ní malí i velcí chovatelé. Rozdíl je možná v motivaci. U velké farmy jde většinou o úspory na pracovní síle, zatímco na malých farmách, kde pracuje zpravidla rodina, je hlavním benefitem volný čas. Najednou ti lidé mají konečně možnost jít třeba do kina. Obecně jsou trochu méně automatizované velké podniky a řekl bych, že je to kvůli většímu konzervatismu a složitějšímu rozhodování.

Dá se úroveň automatizace našich farem ­porovnat se situací v zahraničí?

Ve srovnání se západními zeměmi, jako jsou Dánsko, Německo nebo skandinávské státy, ale třeba i s Polskem nebo Maďarskem, je české zemědělství s automatizací spíše pozadu. Vysvětluji si to tak, že pracovní síla tu byla v minulosti zdánlivě levnější. Ve skutečnosti ale levnější nebyla, protože šla ruku v ruce s nižší produktivitou práce a na to se často zapomíná. Nedostatek zaměstnanců situaci ale v poslední době hodně posouvá a technologicky už začínáme naše evropské sousedy dohánět. To ale mluvíme jen o automatizaci. Pokud jde o úroveň chovatelství obecně, v tom jsou Češi na špičce a snesou srovnání s kterýmkoli státem.

Článek vznikl ve spolupráci se společností AGRO‑partner.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost zemědělství.