Česko stále patří v EU k zemím, kde tempo růstu cenové hladiny dosahuje nejvyšších úrovní. V rámci střední a východní Evropy tradiční premiant měnové a rozpočtové disciplíny je na tom dnes s tempem ztráty kupní síly hůř než Rumunsko nebo Bulharsko.

Odpovědí na otázku Proč? poskytují odborníci celou řadu a pochopitelně míří na naši současnou fiskální a měnovou politiku. Zapomíná se však na kořeny problému. A ty mnohem hlouběji sahají do minulosti. Prvním z prvopočátků vysoké inflace koruny je přezaměstnanost – od roku 2016 sledujeme fakticky trvalý pokles míry nezaměstnanosti. Na jednu stranu je fajn, že má práci každý, kdo chce, na stranu druhou se musíme ptát, zda přetlak nezpůsobil i samotný stát, který má přebujelý aparát úředníků a dalších zaměstnanců veřejné sféry. Namísto aby řadu administrativních úkonů prováděl software, úřady jsou stále zaplněny pracovníky s definitivou.

Dalším opomíjeným kořenem současných potíží je krátkozrakost energetické politiky minulých vlád. Zatímco jiné země se po okupaci Krymu začaly horečně připravovat na alternativy v dodávkách energií, Česko dál pohodlně odebíralo jen ruský plyn. Energetický šok se pak logicky podepsal na nadprůměrném nárůstu ceny energií právě v Česku.

A konečně třetím a nejmladším kořenem výrazné inflace v Česku bylo nezvládnutí pandemie covidu-19. Politika ode zdi ke zdi vedla k panickému nárůstu veřejných výdajů. ČNB ihned snížila své základní úrokové sazby na technickou nulu. Zejména byl však rozpočtový stimul na straně domácností i firem vnímán bohužel i nárokově. Mnozí tak dnes žijí s pocitem, že mají nárok na danou výhodu, na danou dávku či dotaci nebo prostě jen nárok na ochranu před působením trhu. A právě tato atmosféra stále brzdí jak vládu v odvážnějších rozpočtových rozhodnutích, tak ČNB v razantnějším zvýšení úrokových sazeb.

A jsme zpátky u odkazu na politiku Fialovy vlády a Michlovy ČNB. Je dobré si i pro úspěšné zkrocení inflace uvědomit, že u kořenů nelichotivého „best in inflation“ nestály současné reprezentace.