Mnoho pacientů v tuzemsku, kteří trpí chronickými nemocemi, se začíná léčit pozdě. Jejich terapie také často není dostatečně komplexní, obtíže se tak prohlubují nebo vrací. A zatímco konečné účty za takovou léčbu nabobtnávají, prognóza pacientů se den ode dne horší. To by do budoucna mohl změnit takzvaný disease management, v překladu program řízené léčby chronických onemocnění. Ten se do Česka dostává ze západních zemí. Třeba v Německu po šesti letech od jeho zavedení v oblasti diabetu typu dva klesly náklady na léčebné výlohy takových pacientů celkem o 25 procent. „Ze začátku investice do ucelené léčby může být vyšší, ale komplexní léčba se z dlouhodobého hlediska vyplatí,“ vysvětluje předseda České diabetologické společnosti Martin Prázný.
Disease management je v Česku zatím poměrně velkou novinkou. Co pacientům přinese?
V podstatě se jedná o to, že pacienta léčíme komplexně s přihlédnutím k charakteru jeho chronického onemocnění. Zaměřujeme se nejen na léčbu farmakologickou – tedy nejen na podání nějaké jedné tablety nebo zvládnutí jedné epizody, tedy zhoršení stavu, ale na komplexní přístup k pacientovi. A to rovnou od preventivních činností přes poskytnutí edukace až po kvalitní farmakoterapii, která je založená na medicínských důkazech.
Co pro to může udělat sám pacient?
V tomto ohledu mnoho. Je třeba zapojit i zpětnou vazbu od něho samotného, abychom věděli, zda vůbec dosahujeme zlepšení, nebo ne, jestli cíle, které jsme si v léčbě stanovili, plníme. Zároveň je potřeba sledovat kvalitu samotného léčebného programu, ať už třeba i na úrovni jednotlivých pojišťoven nebo zapojením nějakých registrů, ze kterých můžeme analyzovat, jestli se nám daří onemocnění zvládnout.
Martin Prázný (51)
Ve VFN v Praze pracuje jako vedoucí lékař Diabetologického centra a lůžkového oddělení zaměřeného na léčbu pacientů s diabetem a obezitou.
Působí na 3. interní klinice 1. lékařské fakulty UK.
Kromě klinické práce se také podílí na výuce vnitřního lékařství.
Věnuje se výzkumu a je autorem řady odborných článků.
A jak to vypadá v praxi? Řekněme, že k vám přijde pacient třeba s cukrovkou, a vy ho vyhodnotíte jako vhodného kandidáta k zařazení do programu, co může čekat?
Pokud se budeme bavit o diabetu, tak to pro něj neskončí jen tím, že dostane do ruky recept a tím je to vyřízené. Dneska už pacienty poměrně široce a komplexně edukujeme. Třeba v rámci Česka se už podařilo rozšířit některé ambulance o nutriční terapeuty. Ti intervenují jednak v rámci výživy, ale i komplexně v rámci životosprávy. Přidávají například i pohybovou aktivitu a podobně.
Takže kromě léčby samotné jde například i o redukci hmotnosti.
Konkrétně diabetici trpí z devadesáti procent nadváhou nebo obezitou. Víme, že když pacient zhubne víc než pět procent své tělesné hmotnosti, může počítat s kardiovaskulárními benefity. Víme, že když pacient dostane moderní antidiabetickou léčbu, dokážeme ovlivňovat nejen složku glykémie, ale umíme ovlivnit i celkovou prognózu i riziko komplikací – a to nejen těch typických, jako je poškození očního pozadí, ledvin nebo nervů, ale taky na úrovni infarktů nebo mozkových příhod.
Na jaké další chronické nemoci, tedy kromě zmíněného diabetu, je ideální se v rámci programu disease managementu soustředit?
Dají se obecně podchytit onemocnění, která mají hromadný výskyt v populaci. Představují nějaký zásadní zdravotní problém a mají dobře definovaná doporučení odborných společností pro disease management – například kardiovaskulární nebo cévní onemocnění.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Tak třeba cévní mozkové příhody – tady máme jeden veliký dluh. My Češi sice máme v rámci akutních případů vynikající péči, akutních iktových center (zajišťují komplexní léčbu pacientů s cévními mozkovými příhodami – pozn. red.) je v rámci republiky dost, ale pacienti jsou hned po vyřešení náhlé fáze odesíláni do různých následných zařízení. A to i přestože v době ihned po příhodě by se také v rámci disease managementu měl uplatnit princip včasné intenzivní rehabilitace. Během ní se využívá toho, že mozek je plastický a může převzít některé funkce té odumřelé, zničené části mozku. A to je vlastně něco, co bychom také potřebovali podpořit.
Jak se k takové snaze o revoluci v českém zdravotnictví staví pojišťovny?
Myslím si, že pojišťovny by rády podporovaly tyto racionální postupy, bohužel k tomu ale mají z právního hlediska v rámci své činnosti jen omezené možnosti. Jsou poměrně svázány i v tom ohledu, na jaká data vůbec mohou v rámci tvorby svých pojistných plánů vidět. Tady by to tím pádem potřebovalo určitý zásah do legislativy.
V poslední době se ve všech oborech včetně zdravotnictví často skloňuje termín digitalizace. Znamená to tedy, že v rámci disease managementu například zadáte data do systému a ten sám vyhodnotí, co je potřeba pro kterého pacienta udělat, co u něj hlídat?
To by bylo krásné, kdyby něco takového bylo. Bylo by ideální, kdyby lékařům mohla asistovat digitalizovaná nebo elektronická medicína. Bohužel ale na to v současné chvíli české zdravotnictví není připravené.
Ani v rámci jednotlivých zdravotnických středisek nebo zařízení?
To by jistě šlo realizovat nějakou softwarovou úpravou, ale to si každý musí dneska zařídit sám. Nicméně že by třeba někde probíhala analýza například laboratorních výsledků, která by nám rovnou řekla, co se u pacienta zhoršuje, co je potřeba léčit, jestli je tam třeba nějaká známka počínajícího onemocnění ledvin, na to už jsou bohužel moderní technologie krátké. To si ještě stále musí analyzovat lékař sám svým vlastním mozkem. Ano, zabere mu to čas a musí nad tím přemýšlet. Přitom tyto postupy by šly relativně dobře automatizovat.
Nicméně doba jde mílovými kroky dopředu, je tato digitální asistence pro lékaře v budoucnu reálná?
Věřím, že ano. Do budoucna bychom pochopitelně byli rádi, kdyby se přesně to, o čem jste mluvila, stalo realitou. Tedy kdyby byly některé parametry monitorované automaticky a lékaři by jen dostávali notifikace ve zdravotnických systémech.
Jak by v tomto ohledu mohla pomoct připravovaná legislativa z dílny Evropské unie? Přece jen před Českem stojí poměrně velká výzva v podobě Evropského prostoru pro zdravotní data.
Tady se vede velká diskuse o tom, jaká data sdílet. Tím impulzem k ní je právě vstup do evropského datového prostoru. Jedná se v podstatě o přeshraniční spolupráci. V rámci Česka by to jistě také udělat šlo, ale nejsme si jisti, jestli je na to vůbec připravena datová infrastruktura, úložiště a jak by tam měla výměna těch dat vlastně probíhat.
Jaké návrhy už v tomto směru padly?
Zatím jsme na začátku, v podstatě jde ale o strukturu těch dat. Diskutujeme, jak by to celé mělo vypadat, co by lékař měl psát, do jakého zdravotnického informačního systému. Zároveň si ale musíme uvědomit, že tyto informační systémy na to v tuto chvíli nejsou připravené. Dá se říct, že obecně vzato se ale takto dají podchytit onemocnění, která mají v populaci hromadný výskyt nebo představují nějaký zásadní zdravotní problém.
Článek vznikl ve spolupráci s Unií zaměstnavatelských svazů.
