Pacient má právo vědět, že je v závěru života. A mít vlastní plán, jak ho chce prožít

Nejen v hospicích, ale i v nemocnicích se stále více rozvíjejí služby paliativní péče, které pacienty i jejich blízké podporují v poslední fázi nevyléčitelných nemocí. „Čím bude naše zdravotnictví modernější, tím víc budeme paliaci potřebovat,“ komentuje současný boom tohoto oboru paliatr a intenzivista Jan Maláska, přednosta Ústavu paliativní a podpůrné péče Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Ta letos zařadila do svého kurikula povinný předmět paliativní péče pro všechny mediky.

Když se dnes řekne paliativní péče, jak velké procento veřejnosti už má správnou představu o tom, co to je?

V povědomí o paliativní péči už jsme se v Česku hodně posunuli. Významná část populace dnes ví, co paliace znamená. Stále ale existují mýty, které musíme bořit. Například zažitou představu, že paliace se týká jenom umírání. Nebo že se děje pouze v hospicích. Občas se nám stane, že s paliativním týmem přijdeme k pacientovi, který nám řekne: „Paliaci ne, na to je ještě čas.“ Myslí si, že paliativní péče znamená pro něj konec života, poslední fázi. Existuje však i časná (podpůrná) paliativní péče, která mu může pomoci.

Ve zdravotnictví se rozhazuje příliš plošně. Mnohdy jen koukáme, co máme platit, říká šéf svazu pojišťoven

18. 11. 2025 ▪ 7 min. čtení

Co taková časná paliativní péče nabízí?

Máme třeba pacienta s nádorovým onemocněním, léčíme ho chemoterapií, ale už víme, že tuhle bitvu nevyhrajeme. To je situace, ve které mu kromě léčby nabízíme i podpůrnou paliativní péči. I když mu totiž chemoterapie může o něco prodloužit život, nezvrátí vývoj nemoci, takže pacient vstupuje do fáze, kdy by měl mít potřebné informace a možnost naplánovat si postup další péče. Ne kvůli smrti, ale naopak kvůli kvalitě života, který má ještě před sebou.

Většina lidí si přeje prožít závěr života se svými blízkými, přáteli nebo příbuznými. Co jim v tom obvykle brání?

Těch překážek je víc. Může to být stále ještě nedostatečné povědomí o možnostech paliativní péče a nedostatečné kapacity těchto služeb. I když v posledních letech zažíváme určitý boom tohoto oboru a přibývá terénních hospiců, což je skvělé, stále ještě není paliativní péče dostupná všude. A ani v nemocnicích není vždy paliativní tým, který by dokázal pacienta nasměrovat na dobrou kolej.

V jednom rozhovoru jste současný rozvoj tohoto oboru označil za bouřlivý. Co se v něm bouřlivého odehrává?

S paliativní péčí se před lety začínalo v hospicích a teď dělají velký pokrok právě nemocnice. Začínají v nich působit konziliární týmy, které pracují s pacienty na různých odděleních a plánují s nimi další postup léčby nebo podpůrné péče. V některých nemocnicích také vznikají paliativní lůžka, což jsou jednotky, kam je možné na pár dní přeložit pacienta, který má hodně intervencí – nejen lékařských, ale třeba i psychologických nebo spirituálních –, a když se stabilizuje, může být zase převezen tam, kde chce být, třeba do hospice nebo domů. Bohužel u těchto lůžek ještě není vyřešené financování pojišťovnami.

Základní výbava všech lékařů. Paliativní péči se od letošního roku povinně učí všichni medici brněnské lékařské fakulty. I když se nestanou specializovanými paliatry, získají základní kompetence v péči o pacienty v závěru života.

Foto: Tomáš Škoda

Kdy se pacient označuje za paliativního?

Není na to jen jedna škatulka. Jde vždy o pacienta s paliativně relevantní diagnózou, což je nevyléčitelné život zkracující onemocnění, například pokročilé srdeční selhání, pokročilé nádorové onemocnění nebo amyotrofická laterální skleróza. Může být ale v různé fázi, buď ještě pacient dostává léky proti nemoci, což je právě případ časné paliativní péče, nebo je léčba ukončená. Tohle slovo však lékaři neradi používají. Je pro ně velkou výzvou změnit perspektivu, přestat se soustředit například na léčbu nádoru a zaměřit se místo toho na komfort pacienta a kvalitu jeho života.

Neúčelná intenzivní léčba je mimo jiné výrazně dražší než paliativní péče. Je vůbec etické k tomu přihlížet?

Z perspektivy vedení nemocnice nebo celého zdravotnického systému je samozřejmě potřeba to zvažovat. Peníze na léčbu, která nepomáhá, jsou vynaložené zbytečně a měly by se použít jinde. Paliativa například naráží na nedostatek profesionálů, tedy atestovaných paliatrů a sester, mimo jiné kvůli dlouhodobě napjatému financování u části poskytovatelů. Podfinancovaná je i domácí hospicová péče. A to mi přijde nefér, protože jejich práce je velmi náročná.

Jak v praxi probíhá komunikace s pacientem na tohle téma? Sám by možná preferoval tišení bolesti než léčbu, která ho neuzdraví…

Komunikovat špatnou zprávu není pro kolegy jednoduché. Někdy pacient opravdu nemá přesné informace, protože lékař s ním nemluvil na rovinu. Nechtěl bych z toho ale vinit lékaře. Spíš si myslím, že je to chyba vzdělávacího systému, který jim předal odbornost, ale nepředal jim komunikační dovednosti.

Na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity jste letos otevřeli nový povinný předmět paliativní medicína. Je to způsob, jakým se snažíte tuhle díru ve vzdělávání zacelit?

Ano, i když neučíme samozřejmě jen komunikaci. Definovali jsme si profil absolventa medicíny a všechny paliativní kompetence, které by měl mít, ať už bude působit v jakémkoli oboru. Pracovali jsme na tom ve spolupráci se Společností paliativní medicíny a napříč téměř všemi lékařskými fakultami. Čerpali jsme také ze zahraničních zkušeností ve výuce a celkově jsme si teď jako Česká republika hodně polepšili v mezinárodním srovnání.

Paliativní péče je multidisciplinární obor. Jak se studenti připravují po stránce psychologické, etické, spirituální… a není těch požadavků pak na lékaře moc?

Cílem samozřejmě není udělat z nich specialisty na paliativní péči. Výuka zahrnuje jen základní kompetence, které potřebuje mít každý lékař. Zaprvé, aby dokázal rozpoznat paliativního pacienta. Zadruhé, aby mu uměl komunikovat závažnou zprávu a respektovat jeho přání. To může například obnášet i to, že pacient sám takovou zprávu slyšet nechce nebo chce mít při tom u sebe někoho blízkého. Pak musí lékař umět vytvořit společně s pacientem plán péče, tedy definovat cíle péče a určité klíčové momenty vývoje nemoci a dopředu u nich stanovit zákroky, které si pacient přeje nebo nepřeje. A samozřejmě také zaléčit bolest nebo dušnost a přikládat těmto potížím patřičnou prioritu, což stále řada lékařů v praxi podceňuje.

Výuka probíhá ve vašem novém simulačním centru. Jak to konkrétně vypadá?

Předmět učíme pět dní v týdnu a každý den máme jiný případ. V pondělí je to onkologický pacient, v úterý pacient s orgánovým selháním, ve středu dětský pacient s neurodegenerativním onemocněním, ve čtvrtek pacient na intenzivní péči a v pátek geriatrický pacient s demencí. Na začátku se vždy bavíme o dané situaci, vytvoříme bezpečné prostředí a pak studenti sami na sobě zkouší komunikovat formou týmového učení. Mluví třeba i s příbuznými fiktivního pacienta a řeší také eticko‑právní věci, protože i takové záležitosti do klinického kontextu patří.

Jakou přípravu v paliativě má dnes zdravotnická záchranná služba?

Záchranáři z naší fakulty už předmět paliativní péče mají a i ti, kdo to nestihli a jsou už v terénu, dostávají pravidelná školení. V praxi je pak na každé záchrance paliativní ambasador, který se tomu věnuje a rozděluje týmy. Už na dispečinku záchranné služby personál ví, jak postupovat, když se vyjíždí k paliativně relevantnímu pacientovi. Tady je právě důležité vycházet z plánu péče, kde je jasně definováno, jak se má v případě komplikací postupovat. Může jít třeba o výraznou bolest nebo dušnost, kterou záchranka na místě ošetří a nechá pacienta doma, případně dá o tom zprávu jeho domácí hospicové službě.

Nebo pacienta odveze na krátkou hospitalizaci a po vyřešení akutního stavu ho zase vrátí domů. Rozhodně neplatí, že by se pro paliativního pacienta už nedělalo nic, to je také jeden z rozšířených mýtů.

Ve veřejných diskusích bývá paliativní péče často protiargumentem eutanazie. Stojí opravdu proti sobě? Nebo může paliativní péče doprovodit pacienta i k dobrovolnému ukončení života?

Eutanazie je velké téma i v odborné komunitě paliatrů. Na jednu stranu je tu názor, že na ni nejsme v současné situaci připravení a měli bychom ještě víc investovat do paliativní péče, aby existovala kvalitní alternativa a eutanazii pak zvolili jen opravdu ti pacienti, kteří k tomu mají relevantní důvod. Na druhou stranu nejsme dogmatici, kteří by se eutanazie a priori báli. Je možné, že bude za pět nebo deset let uzákoněna i u nás, takže s tím budeme muset pracovat. A v některých zemích opravdu probíhá i v hospicích nebo v určitém souladu s paliativní péčí. Nicméně, zavádět paliativní eutanazii do nepřipraveného systému není ideální.

Moderní medicína

Stáhněte si přílohu v PDF

Co může relativně zdravý člověk udělat pro dobrý závěr svého života preventivně?

V zákoně máme několik možností, jak závěr svého života dopředu ovlivnit, například institut dříve vyslovených přání. Je to způsob, jak se předem písemně vyjádřit k výkonům, které člověk chce nebo nechce, aby mu bez jeho vědomí byly prováděny. Další možností je mít svého zástupce pro zdravotní rozhodování. To je někdo, komu pacient důvěřuje a kdo za něj tuhle volbu učiní v případě, kdy je pacient například v kómatu.

Většina pacientů je ale v závěru života při vědomí a o plánu péče může rozhodovat sama. Lékaři by je měli v tomto vnímat jako partnery, správně je informovat a respektovat jejich autonomii. Pacient má právo vědět, že je v závěru života, pokud to výslovně neodmítá. Je to poslední rok, obvykle pár měsíců jeho života. Měl by mít možnost si určit, jak tento čas stráví, co potřebuje medicínsky i nemedicínsky. Je to také příležitost si takzvaně vyčistit stůl, dobře svůj život uzavřít.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Moderní medicína.