Krátí se čas pro dohodu odborů se zaměstnavateli na nastavení minimální mzdy v příštím roce. Ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje dvě možnosti: buď 18 900 korun, nebo 19 400 korun, tedy nárůst oproti letošní úrovni o 9,2, nebo o 12,1 procenta. Odborářům by se ovšem líbil nárůst o 12,2 procenta, zaměstnavatelům naopak o pouhých 5,8 procenta.
V době doznívající vysoké inflace se jako lepší může zdát spíš velmi opatrné tempo, aby to snad nevedlo k opětovnému posílení firemních nákladových tlaků. Ve skutečnosti by ale růst minimální mzdy kolem deseti procent k žádnému výraznému proinflačnímu tlaku vést nemusel, a to hned z několika důvodů.
Zaprvé, zkušenost z let před covidem ukazuje, že růst minimální mzdy takovým tempem nevede ke snížení dlouhodobě pozorovaného napětí na českém trhu práce neboli k oslabení poptávky firem po zaměstnancích. Přitom toto napětí přetrvává doposud, i po všech pandemických, polotovarových a energetických šocích.
Zadruhé, český firemní sektor se po úderu covidu postupně dostal v oblasti profitability do extrémně dobré kondice. Dokládá to nejen abnormálně vysoká úroveň ziskových marží, na kterou v posledních několika čtvrtletích poukazuje Česká národní banka, ale třeba i skutečnost, že podíl práce na příjmech z HDP poklesl zpátky na úrovně pozorované někdy před osmi lety. Vybraná odvětví, zejména ta hodně citlivá na ceny energií, jistě zažívají těžké časy, nicméně firemní sektor jako celek na událostech z posledních let zřetelně vydělal.
Zatřetí, česká minimální mzda je v mezinárodním srovnání velmi nízká. Například ta německá nebo slovenská je v relaci k průměrné mzdě po řadu let výrazně výš než u nás, aniž by zaznívaly silné hlasy, že je to pro tamní ekonomiky problém.
Růst samotné minimální mzdy zřetelně nad růstem průměrné mzdy pomůže českému trhu práce posunout se zpátky k rovnováze. Na minimální mzdu navázaný systém zaručených mezd je ale zralý na zrušení. Ten totiž ekonomice diktuje podobu onoho posunu až příliš detailně.
