Je to každoroční rutina. Odbory a zaměstnavatelé vedou jednání o nastavení minimální mzdy, která končí nedohodou, a jako arbitr nastupuje vláda. Šance, že by se jednající strany dohodly, je z principu mizivá. Nedohodou pro ně nevzniká riziko. A naopak – rozhodnutí kabinetu mohou prodávat jako svůj úspěch. Vlády do rozhodnutí obvykle vkládají špetku ekonomického pragmatismu a velký díl svých politických preferencí. Minimální mzda je tak v Česku ledasčím, ale sotva kotvou pro odměňování za práci.
Letos odbory požadovaným zvýšením minimální mzdy o 2200 korun vykoply míč vysoko. Její meziroční nárůst o 12,7 procenta vyvolává reminiscence na někdejší výrok Jiřího Paroubka „Kdo z vás to má?“. Na reakci zaměstnavatelů si budeme muset počkat, uvedené tempo nicméně ostře kontrastuje s jednociferným růstem průměrné i mediánové mzdy v české ekonomice, ať už podle zveřejněných čísel nebo výhledů do příštího roku. Ani samotní autoři návrhu jistě s takovou štědrostí nepočítají. Sázejí na to, že vysoká hra ze začátku utkání ovlivní aspoň trochu jeho konečný výsledek.
Ani to není jisté. Ekonomický pragmatismus by měl vládu nabádat k opatrnosti. Minimální mzda je v české ekonomice důležitější kategorií, než by odpovídalo podílu kolem tří procent pracovníků, kteří ji berou, na celkové zaměstnanosti. Vazba minimální mzdy na tarify je v médiích široce diskutovaná. Dynamika minimální mzdy se patrně propisuje do té průměrné i více, než by odpovídalo pouhým tarifům, a to s malým zpožděním. Zvýšit reálné mzdy v příštím roce je nepochybně žádoucí, ovšem v míře, která nevyvolá novou inflační vlnu.
Nejistota u zaměstnaneckých benefitů. Konec daňové výjimky může podniky tlačit ke zvyšování mezd
Letošní rozhodnutí vlády o výši minimální mzdy by mohlo být posledním, než ho nová pravidla svěří automatům. Kroťme ale optimismus. Napojení minimální mzdy na průměrnou dává ekonomický smysl, ovšem naráží na obavy obou stran z nevhodně zvolených parametrů. A v případě odborů možná navíc na pocit, že se kaprům vypouští rybník.