Rok 2023 se patrně zapíše do historie také protesty proti vládě. Při náporu na peněženky domácností, jaký zažíváme, je vlastně překvapivé, že protesty nezačaly dřív. Jejich načasování ale většinu z nich nejspíš odsuzuje k neúspěchu.

Jistě, uskutečnit sociálně citlivé reformy na sklonku inflační vlny není optimální. Krátkodobě znamenají prohloubení finanční nepohody tuzemských domácností. Jenže vláda nemá na výběr, pokud hodlá ze svého programového prohlášení splnit aspoň něco. Její kroky ponechávají možnost, že v době, kdy začnou třeba v Polsku a na Slovensku vypadávat různí kostlivci z vládních skříní, budeme mít léčbu šokem za sebou.

Cíle protestujících skupin jsou rozdílné. Pracovníci ve školství si říkají o víc peněz, což je legitimní požadavek, ovšem těžko splnitelný od příštího roku. Vzhledem k situaci ve státním rozpočtu by bylo přihrání více peněz této zájmové skupině hrou s nulovým součtem: jiným by bylo nutné ubrat.

Finanční rovina protestu lékařů vypadá složitěji. Odmítáním přesčasů mohou hrát vabank s důvěrou pacientů, ale taky se svými příjmy, na přesčasech silně závislými. Nápad zaplatit zvýšení jejich mezd z rezerv zdravotních pojišťoven je asi stejně chytrý jako radit jedinci, aby splácel hypotéku z penzijního spoření. Zdravotní systém bude příští rok deficitní i bez splnění maximalistických požadavků.

V obou zmíněných případech aspoň přicházejí protestující s jasně formulovanými vzkazy, což nelze říct o akcích dalších odborových svazů. Aniž by měli alternativní návrhy, vymezují se jejich předáci proti úspornému balíčku, vysokým cenám energií či změnám v penzích. Zkrátka proti všem krokům, jimiž vláda reaguje na stres ve veřejných financích. Aspoň v posledním z témat ovšem mají odbory šanci uspět. Úpravy penzí teprve čeká legislativní kolečko a možnosti, jak je shodit pod stůl či přetvořit do nefunkční podoby, se najdou. I když jde o téma, kde nejhlasitěji tiká demografická bomba, což pískot odborářských demonstrací dokáže přehlušit jen na pár minut.