Neváhejme s eurem. Neopakujme chybu, kdy jsme před sto lety odvrhli přímé vojenské spojenectví s Francií

Není ostudou udělat chybu, je ale ostudou chybu opakovat, praví moudrá poučka. K srdci by si ji měla vzít především vláda Petra Fialy, až bude v nadcházejících lednových dnech rozhodovat, jestli konečně postrčí Česko směrem k přijetí eura. Tedy zda v reakci na prosincovou příznivě vyznívající analýzu připravenosti od České národní banky ukončí letité přešlapování a aspoň stanoví pevný termín vstupu naší země do Evropského mechanismu směnných kurzů.

Pětikoalice by měla sebrat odvahu a vykročit. Protože ekonomové se mohou přít donekonečna, jestli je pro nás výhodnější euro, nebo koruna, ale politicky je to naprosto jasné. Chceme patřit k jádru úspěšné západní civilizace i Evropské unie? Pak musíme Česko s Evropou co nejpevněji svázat. „Vlastenců“, kteří mají za lubem tuto vazbu do budoucna – třeba hned po příštích volbách – rozvolnit, není málo. Tak ať to mají maximálně ztížené.

Pokud teď Fialův kabinet nenakročí k euru, mohl by udělat podobnou geopolitickou chybu, jakou tuzemští politici učinili právě před sto lety. V lednu 1924 Francie doslova přemlouvala tehdejší Československo k uzavření smlouvy o bezodkladné vzájemné vojenské pomoci. Jenže Praha váhala, až příhodný moment čtrnáct let před Mnichovem prováhala.