Debata o euru je debatou o provázání s jádrem unie jednou provždy. Ti, kdo drží moc nad korunou, o ni přijdou

Zastánci a kritici eura se v jedné věci shodují a oba tábory mají pravdu: euro je především politický projekt. O to víc je fascinující, že se vybíjíme ekonomickými argumenty, jak ukázaly dny po prezidentově výkopu k debatě o euru.

V ní se probírala rizika i přínosy společné měny a skončilo to jako obvykle: nijak. Ke každé – jakkoli legitimní – ekonomické obavě lze najít protiargument. A obráceně, s každým přínosem eura se pojí i větší spoluzodpovědnost a tím i určité riziko.

Stoupenci koruny dlouhodobě tvrdí, že pro zemi je výhodné ponechat si samostatnou měnovou politiku. Česká národní banka měla v uplynulých letech možnost plně demonstrovat palebnou sílu této suverenity při krocení domácí inflace. Výsledek je dobře známý: Česko zaznamenalo jednu z nejvyšších, místy vůbec nejvyšší inflaci v celé sedmadvacítce.

Jistě za ni nemohla ČNB, nebo jen ČNB, inflace je komplexnější veličina. Ale realita nepotvrdila ani opak, tedy že vlastní měnová politika je automatickým ochranným štítem před inflačními tlaky.

Glosa Jana Bureše

Prezident Pavel apeluje na přijetí eura... je ale Česko připraveno?

4. 1. 2024 ▪ 3 min. čtení

Zástupci českého byznysu zmiňují, že transakční náklady poškozují zdejší otevřenou, na obchodu s okolím závislou ekonomiku. Domácí exportéři už „hlasovali nohama“, když si poprvé v dějinách brali víc nových úvěrů v eurech než v koruně kvůli nižším úrokům v eurozóně.

Pokud ale zrovna nejste exportér a za hranice se dostanete jednou dvakrát do roka, transakční náklady vás pramálo trápí. Spíše si okolo sebe všimnete, že „staneme-se-druhým-Rakouskem-do-pěti-let“ s jeho platy, životní úrovní, čistou krajinou a hladkými dálnicemi, jak to sliboval Václav Klaus už na konci roku 1989, se nekoná ani téměř 35 let poté.

Jenže stejnou věc mohou říct Italové vůči Německu. Společná měna, kterou přijali ihned, jim nezajistila rychlejší konvergenci s bohatým evropským severem. Životní úroveň Italů se za posledních dvacet let dokonce propadla. Děti se mají hůř než jejich rodiče a všichni ještě spolu s ostatními členy eurozóny ručí za minulé půjčky Řecku.

Takže všechno špatně? Ne. Jen euro nemůže zařídit, aby všechno bylo dobře. Společná evropská měna – stejně jako jiné měny – je platidlo, výraz síly ekonomiky. Nic víc, nic méně.

Pro zavedení eura mluvily od počátku ekonomické důvody, konkrétně zabránění válkám malých měn v Evropě. Tím hlavním ale bylo svázat Německo společným knotem s celou Evropou a znemožnit konflikt mezi dvěma tradičními rivaly. François Mitterrand byl skeptický vůči znovusjednocení Německa, bál se ho. Za souhlasu Helmuta Kohla ho vyměnil právě za euro.

Jako politický knot funguje euro dodnes. Platí jím 20 zemí z 27 členů EU, nejbohatší země, stejně jako čtyři z pěti nejchudších. Na půdorysu eurozóny se odehrávají ta nejdůležitější ekonomická rozhodnutí a debaty. Je to silový sbor; zbylí ministři financí včetně českého v řadě otázek jen přebírají, co eurozóna probrala bez nich. Pokud jste někdy chtěli zjistit, jak vypadá jádro Evropské unie, ale báli jste se zeptat, je to toto – státy eurozóny.

Přijmout euro proto znamená přidat se k unijnímu jádru. Stali bychom se členy klubu, který je motorem integrace kontinentu. Součástí vnitřního trhu už jsme; s eurem bychom vykročili k fiskální unii s ostatními. 

Jinak řečeno, přijetím eura ztratí Česká národní banka a všichni další, kdo ji drží, moc v zemi. Dohled nad domácími bankami se přesune do Frankfurtu. Země eurozóny si daleko víc koukají do rozpočtů a pod fiskální prsty po řecké krizi, a to by se týkalo také Česka.

Právě tak je nutné chápat apel Václava Klause a členů jeho „školy“ proti euru – jako snahu zabránit předání posledních mocenských opratí v zemi z národní úrovně na unijní. V komentáři pro SeznamZprávy se k tomu „přiznal“ viceguvernér ČNB Jan Frait, když právě takto, ztrátou vlastní moci, argumentuje proti euru.

Někomu se propojení s jádrem EU nemusí líbit, jiný ho může vítat. V každém případě bychom měli mluvit otevřeně: debata o přijetí eura v Česku v důsledku není o ničem jiném.

Proto musí zvažování pro a proti společné měny obsahovat i politické náklady takového kroku. Je na politicích, aby s nimi přišli. Je však jasné, že není možné odmítat euro a zároveň chtít větší vliv v EU – vyjadřovaný v poslední době požadavkem „silného ekonomického portfolia“ pro nového eurokomisaře –, tak jak to dělá tato a dělaly předchozí české vlády.

Nemůžete chtít podíl a nepřijmout spoluzodpovědnost. Respektive chtít můžete. Ale nedostanete ho.