Češi nefandí EU ani euru. Do slepé uličky nás ale vedou vlastní politici a bankéři

Evropská centrální banka ve středu posvětila vstup Bulharska do eurozóny s platností od ledna příštího roku. Potvrdila, že Bulharsko plní vše, co má, a proto má také otevřenou cestu k tomu, aby se stalo 21. členem společenství zemí, které platí jednotnou evropskou měnou.

Kdybychom se vrátili v čase o dvacet let zpět a někdo by tehdy nahlas řekl, že se Bulharsko stane členem eurozóny dřív než Česko, mysleli bychom si o něm, že se pomátl. Česká republika si zrovna užívala vstup do Evropské unie, euro se zdálo být na dohled a platy měly být co nevidět vysoké jako na Západě. Původní plány hovořily o zapojení do eurozóny v roce 2009, pak v roce 2015, 2019… A pak se odmlčely nadobro.

Plán ekonomické strategie z dílny ČSSD i tzv. modrá šance ODS slibovaly zrychlení růstu platů a zásadní zrychlení ekonomického růstu. Podle sociálních demokratů jsme měli růst až o šest procent ročně a dohnat průměrnou úroveň EU do roku 2013. Občanští demokraté viděli roční růst ekonomiky až někde mezi osmi a devíti procenty a EU jsme měli dohnat ještě dříve.

Nepodařilo se. Aktuálně je podle posledních statistických údajů (za rok 2023) životní úroveň obyvatel České republiky (měřená v paritě kupní síly) na 91 procentech průměru Evropské unie. To je „pěkné“ 19. místo mezi členskými státy unie. Nutno uznat, že Češi jsou na tom lépe než například Slováci či Řekové.

Ekonomická konvergence se opět zadrhla a jako už každý rok i letos Česká národní banka a ministerstvo financí nedoporučily stanovit datum přijetí eura. Obě instituce zopakovaly, že se eurozóna změnila a není důvod nikam spěchat – ve výčtu světové krize, pandemie a inflace ovšem opomněly zmínit jednoznačně škodlivé kroky národních institucí (včetně obou zmíněných), které často nejenže situaci způsobenou světovými událostmi daleko zhoršily, ale dokázaly i vytvořit samostatné krize, které nikde jinde ve světě nebyly. Stačí se vrátit k přehnaným škrtům, které vedly k propadu ekonomiky, když všude jinde rostla. Ke kurzovému závazku, který oslabil korunu na podstatně delší dobu, než bylo nutné. Či naopak k vysokým úrokovým sazbám, které ekonomiku přidusily.

Opomenout nelze ani legislativu, která se musí permanentně předělávat a jejíž finální národní podoba se často značně liší od předloh pocházejících z institucí EU. Jako první stačí zmínit peripetie kolem stavebního zákona, který je zhruba od roku 2007 pro výstavbu naprosto nepoužitelný. A o tom, že politici neumí reagovat na krize, nás přesvědčila i pandemie, která u nás měla extrémní počet obětí a způsobila velký propad ekonomiky.

Bulhaři budou mít společnou evropskou měnu dřív než Česko. Euro zavedou od ledna

5. 6. 2025 ▪ 2 min. čtení

Politici i centrální bankéři ovšem raději pravidelně upozorňují na „rány“, které na Česko jako novodobý bůh snáší tu Brusel, jindy Frankfurt a v mezidobí Štrasburk. Za všechno zlé zkrátka v Česku může unie, případně euro, zatímco tuzemští politici a centrální bankéři tu bojují jak lvi za náš blahobyt.

V tomto kontextu se nelze divit, že pokud bychom hledali v EU zemi, která je vůči unii a euru nejvíc negativní, najdeme Česko. Platí to paradoxně i ve srovnání se Slováky a Maďary, jejichž političtí představitelé zcela nepokrytě vzhlížejí směrem od Bruselu kamsi na východ. Dokonce i Bulharsko, které přes demonstrace a malou podporu eura (podle posledního průzkumu Eurobarometru jen 43 procent chce vstoupit do eurozóny, v ČR podporuje jednotnou měnu 31 procent obyvatel) zaujímá vůči unii daleko vstřícnější postoj než Česko.

Česká republika působí trochu jako země, které ujel vlak, a svádí to na všechny kolem. Češi nemají rádi unii ani euro, reálně by ovšem neměli mít rádi zástupce své vlastní, české hospodářské politiky, která nás až příliš často vede do slepé uličky.