Referendum o korespondenční volbě i o euru! Babišovci zase komicky točí o 180 stupňů

Hnutí ANO přišlo, ústy svého předního myslitele Radka Vondráčka, s návrhem na několik referend. O korespondenční volbě, o euru, o migračním paktu, o omezení práva veta v EU. Celé je to, jak už naznačuje jméno prezentéra, náramná legrace, a to hned z několika důvodů, které přiblížíme. Ovšem má to i vážný aspekt, který by nás měl opět před babišovci varovat. 

Takže to vezmeme postupně. A nejdříve k té několikanásobné legraci.

Zaprvé jde o další otočku ANO o 180 stupňů. Když se Andrej Babiš dostal k moci, nechal si na téma „referendum“ napsat do programového prohlášení své vlády toto: „Předložíme ústavní zákon o celostátním referendu. Respektujeme však zastupitelskou demokracii zakotvenou v ústavě, a proto neumožníme ve funkčním období této vlády referendem schvalovat zákony a rozhodovat o mezinárodních závazcích.“

A vida. Najednou ANO chce referenda přesně o tom, o čem je samo chtělo znemožnit. Referendum o euru se týká mezinárodního závazku, korespondenční volba má povahu zákona. Kampak se najednou poděl deklarovaný „respekt k zastupitelské demokracii“?

Zadruhé samotná myšlenka referend komicky kontrastuje s tím, co Babiš nabízel, když vstupoval do politiky.

Majitel Agrofertu přišel do politiky s tím, že chce řídit stát jako firmu. Pokud tedy chce, abychom ho brali vážně, musí připustit, že ve firmě zaměstnanci kolektivně nehlasují o každém kroku. Rozhodování je  záležitostí managementu – specialistů tu na obchod, tu na vývoj, tu na marketing.

A najednou je to jinak. Do Babišova pojetí státu jako firmy vpadává referendum, totální přímá demokracie. Tetka od Kolína, které by jinak Babiš svěřil maximálně škubání drůbeže a dal jí za to minimální mzdu, má posoudit vysoce odborné otázky jako přínosy společné evropské měny či mechanismy fungování největšího integračního uskupení na planetě. Kdo má paměť přesahující horizont včerejší večeře, musí se za břich popadat. 

Zatřetí sledujeme naprosto intelektuálně vyosenou argumentaci anoistů. Radek Vondráček jakožto stínový ministr spravedlnosti za ANO napsal: „Musíme se občanů zeptat na čtyři jasné a pro budoucnost České republiky naprosto zásadní otázky. Vláda s tak nízkou důvěrou, a tedy i legitimitou, by žádnou takovou otázku neměla odpovídat za občany.“

Ze soucitu k Vondráčkovi, který to jistě nemá lehké, pomiňme, že pro budoucnost Česka jsou  zásadní úplně jiné otázky, než které, naštěstí už bývalý, předseda sněmovny vyjmenoval. Například jak zvýšit produktivitu ekonomiky, jak omezit byrokracii, jak čelit nízké porodnosti a tak dále. Co ale pominut nelze, je manipulativní zákeřnost Vondráčkova tvrzení, že důvěra ve vládu v sociologických anketách má něco společného s legitimitou vládnutí. Legitimita vlády se přece odvozuje od výsledku voleb! A čtyřletý volební cyklus tady máme proto, aby jakákoli vláda mohla udělat i kroky, které nemusí být vždy stoprocentně populární, ale jsou pro budoucnost země nutné. Pokud Vondráček principy demokratické legitimity nechápe, je záhadou, jak se dobral k titulu doktora práv. Ovšem pokud je chápe, a přesto říká to, co říká, je jasné, proč se dobral vysokého postu v Babišově hnutí.  

Glosa Petra Honzejka

Alena „Chcimír“ Schillerová ohrožuje obranyschopnost Česka. A my víme, proč to dělá

15. 1. 2024 ▪ 3 min. čtení

Ale teď konec legrace. Celé by to bylo komické jen potud, pokud by se referendové nastavení, na které teď najelo ANO, nepovedlo prosadit. Proč? Protože představa, že by se mělo o všem, včetně komplikovaných geopolitických otázek, permanentně hlasovat, přičemž hlas totálního tupce by měl stejnou váhu jako hlas specialisty v daném oboru, je prostě příšerná. Brexit, ze kterého se Británie po pár letech probrala, ale už s ním prostě nic neudělá, je jen malou ukázkou. 

Takže i když se Vondráčkovi (či Babišovi, Schillerové a Havlíčkovi, kteří ho vystrčili před sebe) můžeme pro jeho současnou oblibu referend smát, měli bychom se současně mít na pozoru: referendum, jak z mnohých příkladů víme,  lze ve finále coby zástěrku pro jakékoli záměry uspořádat kdykoli a kdekoli. Ve zvláštní oblibě měl referenda třeba lybijský diktátor Muammar Kaddáfí. Možná si to politici z ANO  ještě pamatují.

Lze se tedy obávat, že pro ANO demokracie není principem, je jen prostředkem. A to prostředkem nikoli k dobré správě věcí veřejných, ale k dosažení co možná největšího mocenské profitu. A tak se snaží demokracii pozohýbat tak, jak se jim zrovna nejvíc hodí.  

Zastupitelskou demokracii prostě ANO respektuje jen tehdy, když samo vládne. Pokud ne, sází na demokracii přímou, která je ale ve skutečnosti nebezpečím pro jedinou skutečně funkční demokracii, tedy demokracii zastupitelskou. Takto jednoduché to, žel bohu, je.