Rok od zvolení je Petr Pavel ve vleku svého okolí. Pokud nezačne na Hradě velet, nedopadne to dobře

Od zvolení Petra Pavla prezidentem České republiky uplynul přesně jeden rok. Jaký je po této době obraz jeho dosavadního prezidentství? Ač to bude možná znít příliš tvrdě, až nespravedlivě, musíme říci, že rozporuplný. Na jedné straně je tu perfektní reprezentace v cizině, vzorová aktivita, pokud jde o cesty po republice, evidentní snaha brzdit polarizaci společnosti. Na straně druhé ale chyby v praktické politice, chaos v prezidentské kanceláři a nakonec deklarovaný nezájem pokračovat i v druhém prezidentském období.

Takže otázka zní: Převažují nakonec při hodnocení Petra Pavla plusy, nebo minusy?

Záleží samozřejmě na způsobu posuzování a měřítku, které zvolíme. Pokud se podíváme na současného prezidenta pohledem relativním, tedy skrze srovnání s jeho předchůdcem, bude se nám Petr Pavel jednoznačně jevit jako zosobněná pozitivita. Nepaktuje se jako Miloš Zeman se světovými diktátory. Nezpochybňuje naše tajné služby. Neohýbá ústavu. Neuráží lidi na potkání. Neznejišťuje spojence, jaká je vlastně pozice Česka v zásadních geopolitických otázkách. Při vystoupeních v médiích nemusí editoři trnout, jakou vulgaritu zase bude nutné „vypípat“.

Podobně pozitivně vyznívá první rok Petra Pavla ve srovnání s alternativou, tedy s Andrejem Babišem. Představme si, že by na Hradě seděl oligarcha a choval se tak, jako se chová on a jeho lidé dnes: Útoky na Ústavní soud, ohrožování obranyschopnosti Česka, odmítání rozpočtové odpovědnosti, vetování úplně všeho, co vláda předloží, polarizační rétorika trumpovského typu. Pokud si někdo myslí, že by Babiš na Hradě ubral, tak rozhodně ne. Chtěl by naopak ještě víc, dělal by všechno proto, aby jeho hnutí získalo absolutní moc v zemi. Petr Pavel je v tomto srovnání pro Česko učiněným požehnáním.

Stížností přibývalo. Poslední kapkou byl rozkol s mužem, který Vohralíkovou na Hrad přivedl

29. 1. 2024 ▪ 3 min. čtení

Pak je tady ale pohled řekněme absolutní, který posuzuje kvalitu Pavlova prezidentství bez ohledu na to, co bylo dříve a co by mohlo být místo něj. A tady jsou vidět značné rezervy. Prezidentovi jako by chybělo politické sebevědomí, což ústí ve zmatky a nedotaženosti. Ukázkou je chaos v prezidentské kanceláři, ve které je fluktuace jako, s prominutím, ve skladu v supermarketu, probíhají v ní mocenské boje, takže lze pochybovat, zda je schopná připravovat prezidentovi kvalitní podklady.

Výsledkem pak jsou chyby ve výkonu pravomocí. Některé nominace do Ústavního soudu byly například velmi sporné, Robert Fremr a Pavel Simon se ústavními soudci nestali. Údiv vzbudil i prezidentův postoj k politickému konfliktu mezi koalicí a opozicí ohledně snížení valorizace důchodů, kdy tak dlouho váhal, jestli vetovat, nebo nevetovat, až z toho vyšel opožděný podpis, který připravil státní kasu o několik miliard korun plus bizarní prohlášení, že zákon, který podepsal, sám napadne u Ústavního soudu, pokud to neudělá opozice.

Pavel, kdybychom ho posuzovali absolutně, zkrátka vyhlíží na Hradě poněkud rozpačitě. Pokud někdo očekával, že jako voják bude schopný svým lidem zavelet a říci „chci to a to, chci toho a toho, vy to zařiďte“, musí být zklamán. Prezidentovi zjevně zatím chybí jak vlastní silné názory na záležitosti praktické politiky (viz důchody), tak prozíravost (viz ústavní soudci). A nakonec i schopnost v dobrém slova smyslu autoritativně rozhodovat – a to i v personálních záležitostech.

Výborně to ilustruje případ kancléřky Jany Vohralíkové. Tu mu doporučil jeho „přítel po boku“ Petr Kolář. Vohralíková postupně vyházela celý Pavlův volební tým a Pavel proti tomu neřekl vůbec nic. Ovšem když se začala na Hradě „opevňovat“ a dostala se do konfliktu se samotným Kolářem, musela odejít. Otázkou tedy je, jestli je Pavel dostatečně silný, aby sám nastavoval agendu a sám rozhodoval, nebo se až příliš dostává do vleku některých lidí ze svého okolí, kteří pak mají na jeho rozhodování větší vliv než on sám. Pokud by i nadále platilo druhé, bylo by to vzhledem k ne zcela průhledným byznysovým vazbám lidí z jeho okolí neblahé.

Pochybnosti vyvolávají i Pavlovy výroky, že mu stačí jedno období a dále už nebude kandidovat. Naznačuje to, že ho vlastně práce moc nebaví; jako by si ji chtěl jen tak odkroutit, zhruba jako ne úplně příjemnou vojenskou misi. Takhle se ale politik, do kterého vložila velká část lidí své naděje, chovat nemá. Měl by si být vědom nejen toho, co reprezentuje, ale i čemu brání. Tedy že se stal geopolitickou a demokratickou kotvou, která bude obzvlášť potřebná v případě, že další volby vyhrají nacionálně populistické síly a pokusí se nastolit režim orbánovského typu. Pavlovy veřejné úvahy typu „možná to zabalím“ jsou tedy zklamáním – defétismem, který skutečnému státníkovi, notabene s vojenským backgroundem vůbec nesluší. Doufejme, že  svůj náhled nakonec přehodnotí.

Co tedy v prvním roce od zvolení Petra Pavla převažuje? Plusy, nebo minusy? Přes všechny zmíněné problémy a nedokonalosti jsou to plusy. Pavel změnil atmosféru, která se z Hradu šíří do společnosti, z vulgárně polarizační na kultivovaně sjednocující. Nikdo se za něj nemusí stydět, o čemž svědčí setrvale velká důvěra veřejnosti. Ovšem aby si plusové znaménko udržel i nadále, měl by se stát víc politikem, tedy personou, která zastává autentická stanoviska a s energií a zájmem je prosazuje. K čemuž patří i to, že lidem kolem sebe skutečně velí. Pokud to Petr Pavel nedokáže, pak hrozí, že ztratí respekt, většina společnosti se s ním začne nudit a zatouží po někom, koho bude považovat za skutečně silného, výrazného a vyprofilovaného – i kdyby to měl být nějaký nový Miloš Zeman.