Emmanuel Macron začal návštěvu Prahy na francouzském lyceu na Smíchově. A to v době, kdy mají tamní studenti prázdniny – jejich účast, stejně jako přítomnost širší francouzské komunity v Praze, tedy byla nutně omezená. Není to tím, že by Paříž cestu termínově nedomyslela. Jde prostě o něco mnohem většího, čemu se musel přizpůsobit i časový rozvrh návštěvy – Česko má brzy rozhodnout, komu svěří stavbu dalšího jaderného bloku či bloků. A za této situace se francouzskému prezidentovi vyplatí do Prahy zajet i v době, kdy to na místní francouzské škole může působit trochu zvláštně.

O jádro jde až v první řadě. Ohledně Ukrajiny a Ruska se teď Češi a Francouzi shodnou prakticky ve všem, což by ještě v nedávné minulosti bylo jen těžko představitelné. „Nikdy jsme k sobě neměli tak blízko,“ řekl HN o vztazích mezi Českem a Francií mimo záznam vysoce postavený francouzský zdroj. A má pravdu.

Obviňovat Paříž, že se snad nevyléčila z jisté naivity vůči Moskvě, jak se občas stále děje v českých médiích, je komické. Mimochodem, průzkumy veřejného mínění ukazují, že Francouzi podporují další vojenskou pomoc Ukrajině víc než Češi.

Macron sklidil kritiku za nedávný výrok, kdy nevyloučil vyslání evropských vojáků na Ukrajinu. Je dobře, že prezident Petr Pavel se v Praze za Macrona v této záležitosti fakticky postavil, když uvedl, že není moudré sami sebe předem omezovat ohledně další pomoci, kterou Ukrajině poskytneme. Neboli, jak to s narážkou na Vladimira Putina na Pražském hradě vyjádřil Macron, „když budeme každý den vysvětlovat, jaká jsou naše omezení, a to tváří v tvář někomu, kdo žádná omezení nemá, tak vás mohu ujistit, že tu převládne duch porážky“.

Bylo by tragické, kdybychom si své červené linie nechali diktovat v Kremlu, jak to v podcastu Bruselský diktát vystihl europoslanec ODS a někdejší ministr obrany a zahraničí Alexandr Vondra. Ovšem s tím, že platí, že Macron nemluvil o přímém zapojení vojáků některých zemí EU do bojů na frontě. Měl na mysli technickou asistenci ukrajinským jednotkám například s ovládáním sofistikovaných západních zbraní.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

Platí prostě, že pod Macronovým vedením Francie přehodnotila nejen svůj dřívější postoj k Rusku a Ukrajině, ale ke střední a východní Evropě vůbec. Je plně pro přijetí Ukrajinců do Evropské unie, státy jako Česko nebo třeba pobaltské země, které za Macronových předchůdců povýšeně přehlížela, považuje za významné partnery a spojence. Stačí si přečíst Macronův loňský projev v Bratislavě, kde to jasně vyjádřil. A zmíněný pohled na francouzské veřejné mínění ukazuje, že by mohlo jít o trend, který vydrží i poté, co Macron v roce 2027 z Elysejského paláce odejde.

A jádro? V českém tendru zbyli dva uchazeči, Francouzi a Jihokorejci. Nic proti těm druhým, ale je prostě faktem, že nejde jen o komerční a energetický projekt, ale že má jasnou strategickou dimenzi. Tak obří zakázka se nutně projeví na kvalitě vzájemných vztahů. Dává proto naprostý smysl přidělit ji státní francouzské firmě EDF. Další obří projekt, nákup bojových letounů, jsme přiklepli Američanům a kupujeme jejich stroje F-35. I to je strategické rozhodnutí, kterým se snažíme posílit americký zájem na osudu našeho koutu Evropy. Je namístě podobně si naklonit další velkou vojenskou mocnost v NATO, Francii.

Jihokorejci v Evropě nikdy žádný reaktor nepostavili, francouzská EDF ano, ale její stavby mají velké zpoždění a velmi se prodražují, což je ovšem problém nejen jí, ale řady dalších firem napříč světem. Postavit jaderný blok je prostě nesmírně složité a není jisté, že se to Česku, zemi, která není pořádně schopná budovat ani dálnice a větrníky, podaří. Ale to je jiná dimenze tohoto problému. Ta strategická má jasné řešení – to francouzské.

Nahlédněte do zákulisí dění v Evropě a sledujte českou stopu v Bruselu. Odebírejte nejlepší newsletter v Česku věnovaný EU Ředitelé Evropy. Připravují ho pro vás každý týden Ondřej Houska a Kateřina Šafaříková.