Konec uhlí už odstartoval. Česko ho bude muset nahradit plynem, soláry, větrem i baterkami

Byla půlka února 2021 a Češi zažili jednu z nejmrazivějších nocí posledních let. Na Šumavě se teploty propadly pod minus 30 stupňů Celsia. Mnohem neobvyklejší však byly teploty kolem minus 20 stupňů v nížinatých oblastech středních Čech. Mimořádně chladno bylo nejen u nás, v Istanbulu napadlo 20 centimetrů sněhu a v USA vedly mrazy k rozsáhlým výpadkům elektřiny.

To se v Česku nestalo, přesto se i tuzemská energetika dostala do jedinečné, historické situace. V pondělí 15. února přesně v 8:45 dosáhlo zatížení elektrizační soustavy 12 159 megawattů. Pro pokrytí domácí spotřeby bylo tehdy potřeba zapojit nejvíce zdrojů v historii. Právě tato hodnota je klíčová v probíhající debatě o tom, zda se Česko bude schopno obejít i bez fosilních zdrojů, jejichž brzký konec hrozí a s velkou pravděpodobností také nastane.

Výroba energie z uhlí se totiž rychle přestává vyplácet a rok od roku roste počet hodin nebo dnů, kdy uhelné elektrárny stojí, protože by si výrobou nepokryly ani náklady na provoz. Důvodem je klesající cena elektřiny a naopak rostoucí cena emisní povolenky, kterou potřebují uhelné a plynové zdroje pro svou výrobu. Třeba toto pondělí (20. května) ráno byla schopna elektrárna udat na trhu svou elektřinu na druhý den za 71 eur. Cena povolenky byla 69 eur. Rozdíl tři eura nestačí a v takových časech se vyplatí majiteli elektrárnu vypnout.

Za dostatečný rozdíl je v průměru obecně považováno zhruba 30 eur. V příštím roce přitom podle prognózy ČEZ vychází takzvaný spread na 22 eur, v roce 2027 pak už má být dokonce v záporných hodnotách. To znamená, že provozovatel elektrárny by musel v takovém případě nejen z vlastní kapsy hradit provozní náklady, ale dokonce doplácet na povolenku, jejíž cena by byla vyšší než cena vyrobené elektřiny. 

Do toho se vlastníkům logicky nechce a nejde pouze o hypotetickou debatu. Odchod od uhlí je už v běhu. Společnost Sev.en ukončuje těžbu v hnědouhelném lomu ČSA a propouští zhruba 500 tamních zaměstnanců. ČEZ končí se spalováním uhlí v elektrárně Dětmarovice a mění ji na nízkoemisní teplárnu. Pro rok 2030 skupina počítá s výrobou elektřiny z uhlí jen ve výši dvě terawatthodiny namísto současných 14.

HN BeNative

Blíží se konec „doby uhelné“. Musíme stavět všechny druhy zdrojů, které jdou. Jinak to nezvládneme, varují energetici

▪ 7 min. čtení

Vláda proto intenzivně řeší, zda budou tuzemské zdroje schopné bez uhelných elektráren pokrýt spotřebu i v extrémní situaci, jaká nastala během zmíněného únorového rána roku 2021, a zda nebude z bezpečnostních důvodů třeba jejich provoz nějakým způsobem „zadotovat“.

Podle dat portálu Energostat, spadajícího pod server Oenergetice.cz, tehdy zajišťovaly z 12 tisíc megawattů spotřeby uhelné elektrárny 5200 megawattů, naplno jelo i jádro a plynové zdroje. Příspěvek obnovitelných zdrojů vzhledem k ročnímu období nebyl valný, Česko však přesto část elektřiny i vyváželo. Za bezpečnou zálohu se přitom považuje rezerva ve výši největšího bloku, v českém případě tedy jednoho temelínského o výkonu 1125 megawattů. Dnes přitom republika disponuje 18 000 megawatty řiditelných zdrojů.

Česko potřebuje podporu pro plyn 

Lidově řečeno, pro uhlí to vychází „šulnul“. Bez většiny uhelných zdrojů se Česko obejde, vypnutím všech by se nejspíš dostalo na hranici, kdy v extrémních situacích může hrozit nedostatek elektřiny a určitá bezpečnostní rezerva bude potřeba. To však nic nemění na tom,  že výroba elektřiny z uhlí bude nejspíš vysoce ztrátovou záležitostí, kterou nemůže stát dlouhodobě kompenzovat. To by se jednak promítlo do koncových cen elektřiny a zároveň to nejspíš narazí u Evropské komise coby nedovolená podpora.

Proto státní strategie i ČEZ počítají spíš s jiným médiem. Zemní plyn získal během energetické krize nálepku paliva, které prodražuje elektřinu jako celek. Paroplynové elektrárny plnily tehdy funkci takzvaného závěrného zdroje, tedy toho nejdražšího, který je potřeba zapojit pro pokrytí poptávky a jenž nakonec určuje i výslednou, koncovou cenu.

Od té doby se však situace značně změnila a v následujících letech se do pozice závěrných zdrojů přesune uhlí. „Pro rok 2028 vidíme dvě zásadní změny. Plyn se přesune před uhlí, a to proto, že zlevňuje. Na celém světě se začíná těžit ve velkém, staví se LNG terminály a plynu bude dost. Zároveň narostly obnovitelné zdroje. Obojí vytlačuje uhelné elektrárny ven z trhu,“ vysvětluje hlavní ekonom ČEZ Pavel Řežábek. V případě nízké poptávky vytlačí plyn uhlí zcela, v případě vysoké spotřeby se do provozu dostanou jen ty nejefektivnější uhelné zdroje.

Ani u plynu však nelze očekávat, že bude vyrábět nepřetržitě všech 8760 hodin v roce. Bude plnit spíš funkci rezervy pro zimní měsíce, což se rovněž neobejde bez nějaké formy státní podpory. Plynové zdroje se zhruba poloviční produkcí emisí než uhlí a s potenciálem budoucí transformace na spalování zcela bezemisního vodíku mají však rozhodně větší šanci získat souhlas z Bruselu. Podporu formou takzvaných kapacitních mechanismů zavádí novela energetického zákona lex OZE III, která aktuálně prochází legislativním procesem ve sněmovně.

Němci budou mít díky zeleným zdrojům levnější elektřinu než Češi  

Jelikož některé okolní státy stavějí mnohem více obnovitelné zdroje než Česko, mohou mít do budoucna výrazně levnější elektřinu než my. Když větrné parky v Baltském a Severním moři jedou naplno, nadbytek vede k poklesu cen a mimořádně levná elektřina se valí Evropou. To je samozřejmě dobré pro spotřebitele. Jenže levná elektřina z obnovitelných zdrojů se nedostane všude, nebo aspoň ne v míře, v jaké by byla třeba.

Kvůli omezené kapacitě přeshraničních propojení sice v takových situacích klesá cena i v Česku, je to však méně než v Německu či jiných zemích s významným zeleným výkonem. V průměru mají Němci megawatthodinu již dnes levnější o 5,6 eura oproti Česku a do roku 2030 může tento rozdíl vzrůst na 25 až 35 eur. To zatíží nejen tuzemské domácnosti, ale především značně sníží konkurenceschopnost českého průmyslu vůči podnikům ze zemí s levnější elektřinou. 

Nejen ČEZ tak tlačí na investice do zkapacitnění drátů spojujících Česko se zahraničím. To však podle Řežábka samo o sobě stačit nebude a země bude muset intenzivně stavět větrníky a soláry i doma. Důvody jsou dva. Jednak podle předsedy představenstva provozovatele přenosové soustavy ČEPS Martina Durčáka existují úzká místa v infrastruktuře i mimo Česko, a nejde tak jen o to, upgradovat infrastrukturu k německým hranicím.

„Investice musí směřovat do celé evropské sítě. Takzvaných bottlenecků, úzkých míst, je opravdu hodně a i my pracujeme na posílení přeshraničních kapacit. Opravdu to ale není tak, že stačí postavit linku přes hranice do první rozvodny a máme vyřešeno,“ řekl Durčák v nedávném rozhovoru pro HN. Vedle toho má Německo ambiciózní plány ve výrobě zeleného vodíku. V budoucnu tedy může využít svou levnou elektřinu pro masovou výrobu domácího zeleného plynu namísto exportu.

Česko si v Národním klimaticko-energetickém plánu stanovilo pokrývat 30 procent spotřeby energie z obnovitelných zdrojů, podle propočtů ČEZ to nejspíš stačit nebude. Po „střešním“ boomu z minulého roku se investice do nových výrobních kapacit rozjíždí jen pozvolna. Vedle příliš dlouhých povolovacích procesů je příčinou i skutečnost, že s přibývajícím výkonem se slunce a vítr začínají kanibalizovat.

Za příznivých podmínek vyrábí všechny fotovoltaiky současně, čímž snižují cenu elektřiny a návratnost pro investory klesá. Dalším z klíčových prvků transformace tuzemské energetiky je tedy akumulace, díky které by bylo možno levnou elektřinu uskladnit a prodat ve chvíli, kdy je cena příznivější. Možnost poslat energii do sítě později zároveň zvýší nabídku v hodinách s nízkou výrobou, sníží cenu a extrémy se tak srovnají.

Ve vládních strategiích se sice počítá s výstavbou přečerpávacích elektráren či uskladněním ve formě vodíku, to je však spíš vzdálenější budoucnost a jedinou rychle postavitelnou formu akumulace dnes představují velkokapacitní baterie. V jejich rozvoji Česko zaspalo, zmiňovaná novela lex OZE III by však měla výstavbu odbrzdit. 

Posledním prvkem v energetické transformaci Česka jsou nové jaderné zdroje, ať už malé modulární, nebo ty velké v Dukovanech a Temelíně. Byť o jádru se díky tendru na výstavbu mluví nejintenzivněji, výstavba nových bloků je záležitostí až čtyřicátých let a potřebný výkon zajistí až v době, kdy z trhu zmizí i plyn.

Text vznikl ve spolupráci se společností ČEZ