Zdroje EU nestačí, je třeba lákat soukromé investice, říká Ladmanová

Konkurenceschopnost a odolnost jsou slova, která mají podle Moniky Ladmanové rezonovat v Evropském parlamentu v průběhu následujících let. Doplní tak předešlé priority, zelenou a digitální transformaci, přitom se navzájem nepřehluší. Například snižování skleníkových plynů zůstane důležitým tématem, ale bude se řešit více v kontextu průmyslu či pracovního trhu.

Česko si letos v květnu připomnělo 20 let od vstupu do Evropské unie (EU). Co je největší výhodou, kterou tuzemsku členství v unii přineslo?

Rozhodně možnost podílet se na utváření evropských politik. Sedět u stolu a spolurozhodovat.

Spatřujete i nějakou nevýhodu, něco, co by se dalo zlepšit?

Stále se dá něco zlepšovat. Evropská unie je v podstatě „nedokončená záležitost“. Některé oblasti vyžadují určité dopracování, k tomu ovšem musí být politická vůle.

Jaké oblasti máte na mysli?

Kupříkladu jednotný evropský trh je stále trh s jednotlivými 27 členskými státy a jejich odlišnými pravidly. Když jezdím po regionech, často v tomto ohledu slýchám stížnosti. Třeba že českého podnikatele i v dnešní propojené Evropě čeká složité vyřizování, pokud chce mít živnostenský list v Německu. Musíme se domluvit, jestli chceme zjednodušit pravidla, nebo jestli chceme lpět na některých národních pravidlech. Ta ale mnohdy vytvářejí bariéry pro lepší fungování trhu a snadnější podnikání.

Zůstala bych na chvíli ještě u výhod, o kterých se při příležitosti výročí českého členství v EU hodně mluvilo. Na pomyslném žebříčku se mezi nimi vysoko objevoval přísun evropských dotací. Jsou evropské peníze pro Česko tak důležité?

Evropské fondy měly sloužit k tomu, aby se smazaly ekonomické nerovnosti, které byly mezi zeměmi v době našeho vstupu do Evropské unie. Fondy tedy smysl nepochybně měly a mají. Ne nadarmo se právě těm největším zdrojům, které spotřebovává Česko, říká kohezní nebo fondy soudržnosti. Odráží se v nich soudržnost a solidarita bohatších zemí s těmi ne tak bohatými.

Otázkou ale je, jestli kohezní politika tak, jak byla v některých členských zemích uplatňována, dostála nárokům a původním cílům v tom, jak a na co je státy skutečně využily.

Dostála tomu kohezní politika v Česku?

Existují pravidelné zprávy o tom, jak jsou tyto fondy využívány. Letos v červnu vydala Evropská komise v rámci pravidelného posuzování, kterému se říká Evropský semestr, hodnocení ekonomických podmínek v jednotlivých členských zemích. Věnuje se také kohezní politice a v české kapitole najdete stále některé věci, kde je prostor pro zlepšení.

Životní úroveň jako na Západě

Když zmiňujete hodnocení – jedno si minulý rok nechalo vypracovat ministerstvo pro místní rozvoj za dotační období 2014–2020. A to poukázalo na některé nedostatky také. Třeba na to, že sice se Česko naučilo prostředky z fondů skoro celé využít, ale pokulhává efektivita toho využití. Čím to je?

To si netroufám hodnotit. Když se vrátím k tomu evropskému pohledu, je klíčové, že se v současné době vede debata o tom, jaká bude budoucnost fondů a v jaké podobě se kohezní politika zachová pro příští období víceletého finančního rámce 2028–2034 i s přihlédnutím k tomu, že se mluví o rozšíření Evropské unie o další země. Což znamená, že se znovu „přepočítají“ rozdíly mezi státy. Dívala bych se proto více do budoucnosti a na to, jestli vůbec ještě budou fondy k dispozici.

Ano, už nyní se vede debata o tom, jak budou v novém období po roce 2027 fondy nastaveny a kolik jich bude nebo nebude k dispozici. Česko už z nich pravděpodobně nezíská tak velké finance, na jaké bylo zvyklé doposud. Jak velký by ten propad mohl být?

To nedokážu odhadnout. Je ale dobré si připomenout, že v nových členských státech, které přistoupily v roce 2004, se vyrovnala životní úroveň s těmi bohatšími, původními členskými zeměmi. V Česku konkrétně na 90 procent této úrovně. To je obrovský úspěch.

A na co by mělo Česko budoucí finance využít? Obzvlášť pokud těchto prostředků z fondů bude skutečně méně. Odborníci totiž často namítají, že má Česko zbytečně moc priorit, které pak penězi „jen cukruje“, a proto se někdy nedostaví jejich správný nebo dostatečný efekt…

Právě ve zmiňované zprávě Evropské komise jsou doporučení, na co by se Česko mělo zaměřit, aby se ještě víc vyrovnalo ostatním ekonomikám a získalo větší konkurenceschopnost. Jde například o pracovní sílu a její rekvalifikaci nebo o přenos výsledků výzkumů z akademické sféry do byznysu. Objevují se tam ale i témata, jako jsou dostupnost bydlení nebo efektivnost veřejné správy. Česko také trochu pokulhává v získávání kapitálu na investice, a to zejména pokud jde o investice do rizikovějších produktů. U těch v roce 2023 v Česku došlo k poklesu oproti jiným evropským zemím.

Prioritou EU bude konkurenceschopnost a obrana

V červnu proběhly evropské volby. Evropský parlament tedy bude mít nové složení, stejně tak Evropská komise. Jaká bude budoucí EU? Jaké bude mít priority?

Očekávám, že nová Evropská komise, která bude potvrzená Evropským parlamentem vzešlým z proběhlých evropských voleb, se zaměří na dvě základní oblasti v souladu s trendem předešlých let, kdy Evropa prošla neuvěřitelnými zvraty, ať už to byla pandemie covidu nebo válečné tažení Vladimira Putina. Zaměření Evropské komise se bude v příštích letech proto určitě soustřeďovat na odolnost. Zejména ekonomickou, která zahrnuje i energetiku, potravinovou a lékovou dostupnost, posílení konkurenceschopnosti a soběstačnosti. Půjde o témata, se kterými jsme se setkávali i v posledních pěti letech, tedy přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, otevřená strategická autonomie nebo postavení Evropy jako globálního politického hráče. Na druhé straně to bude bezpečnost a obrana.

V dobíhajícím volebním období byly prioritou zejména zelená a digitální transformace. Ustoupí v budoucnu těm novým, tedy konkurenceschopnosti a soběstačnosti, o kterých mluvíte? A budou prostředky na nové výzvy stačit?

Projeví se to zejména tak, že se Evropská komise bude snažit zkonsolidovat ať už finanční, nebo i legislativní rámec v nových oblastech tak, aby je co nejvíc a co nejrychleji nastartovala. Třeba spolupráci v oblasti obrany.

Ústup, na který se ptáte, se konat nebude, snižování skleníkových plynů zůstává tématem, ale bude se řešit více v kontextu průmyslu, pracovního trhu, konkurenceschopnosti a podobně. Dokážu si představit nějaké přesměrování peněz. Navíc dnes už se otevřeně mluví o tom, že veřejné zdroje nestačí a že je potřeba přilákat více soukromých investic. Takže následujících pět let Evropské komise se ponese i v duchu snahy přilákat investory ze soukromých sfér. Ruku v ruce s tím půjde otázka, zda se zachová nebo naopak zmenší objem prostředků v evropských fondech.

Zmínila jste konkurenceschopnost – o jejím posílení se v Bruselu v poslední době hodně mluví. Politici si také od italského ekonoma Enrica Letty nechali vypracovat zprávu s doporučeními ohledně evropského trhu a konkurenceschopnosti. Jak by se do těch debat mohlo zapojit Česko, aby mu to něco přineslo?

Možných cest je několik. Jedna z nich je být aktivní na jednáních, která se odehrávají pravidelně v Bruselu, kde má Česko skvělé diplomaty, kteří odvádí výbornou práci. Klíčové ale je také mít své lidi v jednotlivých generálních ředitelstvích Evropské komise. Tam se připravují návrhy, o kterých pak rozhodují členské země, jejich zástupci a poslanci Evropského parlamentu. Česko má hodně příležitostí věci v Evropě ovlivňovat, musí mít jen jasno v tom, kam chce vlastně směřovat.

Jasno má Česko dlouhodobě v tom, že chce prohlubovat vnitřní evropský trh. Je to letitá priorita. Jak by na tomto mohlo více zapracovat?

Postavit se k tomu pragmaticky. Jednotný trh by měl být benefitem pro všechny, nejen pro Českou republiku. Klíčem k úspěchu je podívat se na to evropskýma očima.

Proměny Česka

Stáhněte si přílohu v PDF

A bude stačit tato změna perspektivy, nebo doporučíte i nějaké aktivní kroky?

Třeba přinášet konkrétní návrhy v kontextu celoevropské optiky. Aby to nebylo jako s jednotným trhem, který je fragmentovaný i v důsledku toho, že každý z členských států si při přejímání směrnic do národního právního řádu nebo při navrhování vlastní národní legislativy jde svou cestou.

Jak vidíte Česko po těch dvaceti letech, kdy je součástí evropského bloku?

Je to vlastně jako životní cyklus. Když je někomu 20, prošel si nějakým začátkem, má za sebou dětství, pubertu a už je to v podstatě hotový, dospělý jedinec. To se odráží i v členství zemí. Nejenom těch, které přistoupily v roce 2004, ale i těch, které přistoupily ještě dříve. Po 20 letech se země většinou stanou skutečně dospělé. Uvědomují si, o co jde, znají evropské hřiště a vědí, co si mohou dovolit. A hlavně samy vědí, co v rámci toho klubu chtějí.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Proměny Česka.