Byl to ekonom gentleman. Miroslav Singer vzpomíná na Karla Dybu

Poprvé jsem se s Karlem Dybou setkal v tehdy bájném „prognosťáku“ (Prognostickém ústavu ČSAV). V místě, které už mockrát popisovali jiní, z hlediska pravověrných komunistů „hnízdě“ revizionismu a podvratné ekonomie, z hlediska nás studentů VŠE vyšších ročníků bájném ústavu, kde se smí i číst a produkovat texty přímo kritizující tehdejší režim a s ním spjatý hospodářský systém. Jeho jméno bylo jedním ze tří jmen ekonomů, která jsem znal i z vysílání „štvavých vysílaček“.

Do „prognosťáku“ jsem se ale dostal díky druhému ze zmíněného tria ekonomů, Vladimíru Dlouhému. Učil nás tehdy strukturní analýzu, a když se dozvěděl, že poté, co jsem definitivně odmítl kandidaturu do KSČ, stáhl šéf katedry ekonometrie svou nabídku, abych tam zahájil akademickou dráhu, hodil mi laso do prognostického ústavu.

Karlu Dybovi i všem ostatním mě k mému šoku představoval slovy: „Pan Singer, student, slušný člověk, odmítl vstoupit do KSČ.“ Za dveřmi „prognosťáku“ prostě přestal existovat husákovský marasmus, minimálně do určité – dost široké – míry.

Karel Dyba byl jedním z těch, kteří se k častému zoufalství ředitele ústavu Valtra Komárka, ale i svých kolegů neustále pokoušeli ty hranice posouvat. Nejen texty ze své produkce a knihami ve své knihovně, ale třeba i okázalou instalací znaků a vlajky polské Solidarity za jejím sklem.

Hlavně mě ale mimořádně milým, taktním způsobem utvrdil v tom, že ambice stát se skutečným ekonomem, který získá či si doplní vzdělání někde v západní vědecké instituci, bude nejen možné, ale pro kariéru v nějakém budoucím – rozuměj postkomunistickém – Československu žádoucí. Ale že to taky bude vyžadovat práci především na angličtině, která zatím moc nestačila na texty, které mě nutil číst.

Nekrolog

„Česká cesta transformace byla unikátní a úspěšná.“ Zemřel Karel Dyba, jeden z mužů, kteří naučili Čechy kapitalismu

25. 7. 2024 ▪ 4 min. čtení

Snad jsem mu to pak po 17. listopadu trochu vrátil. To, že se trio Vladimír Dlouhý, Karel Dyba a Václav Klaus ocitlo na seznamu ministrů prosazovaných Občanským fórem, bylo i důsledkem toho, že se za ně postavilo tehdejší studentské hnutí.

Rozhodně ale byl Karel Dyba také autorem jednoho z požadovaných dvou doporučujících dopisů, které byly v roce 1991 přílohou mé žádosti o stipendium a přihlášky na doktorandský program University of Pittsburgh.

Karla Dybu jsem tak na tři a půl roku přestal pravidelně vídat. Po roce 1995, když jsem se vrátil, byl už ministrem, občas jsem se trochu divil jeho, jak se mi zdálo, zbytečné mírnosti při prosazování toho, co jsem jako mladý radikál považoval za nutné kroky ekonomické reformy. Dnes už lépe chápu, že z něj mluvila nejen politická zkušenost, ale také mimořádná loajalita gentlemana vůči svým kolegům a vůči svému premiérovi a předsedovi ODS, strany, které byl také členem.

Ekonomický vývoj máme tendenci hodnotit v příliš krátkých intervalech, a tak nám stále uniká, že dlouhodobý progres české ekonomiky dosažený od počátku transformace nebyl automatický. Příklad Maďarska, tehdy jasného favorita transformace, země, která nejen dosáhla odpuštění dluhů, ale jejíž třída manažerů mohla i těžit ze zkušeností s „tržnějším“ systémem Jánose Kádára, je varováním. Ekonomická úroveň Maďarska byla kolem roku 1993, měřeno klasickým ukazatelem HDP na obyvatele, srovnatelná s námi. Na počátku milénia ji předstihlo i Slovensko, před pár lety Polsko. Rumuni jsou na čtyřech pětinách maďarské výkonnosti. Věci lze dělat konzistentně mnohem hůř, než jsme činili my.  A Karel Dyba měl na našem objektivním úspěchu nezanedbatelný podíl.

Jako guvernér a předtím viceguvernér ČNB jsem rád přijímal Karlova pozvání na účast při projednávání dokumentů, jež se v OECD, kde byl naším velvyslancem, týkala nejen nás, ale i problémů jiných zemí, ke kterým jsme díky našim zkušenostem měli co říct. Byla ale také  radost se s ním znovu setkávat a vidět ho, jak díky svému šarmu a milému, přátelskému jednání reprezentuje Česko ve vrcholné mezinárodní instituci. Myslím, že si tento konec své kariéry užíval a měl na to právo.

Samozřejmě, v posledních letech Karla Dybu trápilo, co se nejen s naší zemí, ale i se světem, jak ho znal, děje. Jsem ale přesvědčen, že v okamžicích, kdy se zamýšlel nad svou rolí a životní drahou, neměl čeho litovat. Čest jeho památce!