Teď povol tenhle šroub. Vzdálené ruce experta opraví stroj i z druhé strany Země

Nedostatek kvalifikovaných lidí. Snad žádný problém netíží tolik firem ve všech odvětvích průmyslu jako právě chybějící odborníci. Často se stává, že podnik své specialisty sice má, není jich však dost na to, aby pokryli všechna pracoviště, kde firma působí. Obsluhu složitějších strojů pak firma svěří technikům, kteří jsou sice zaškoleni, aby se zařízením uměli pracovat, ale nedokážou už zajistit jeho servis a řešit případné poruchy. V takových situacích musí vedení firmy vyslat zkušeného pracovníka na místo, což u vzdálených poboček bývá zdlouhavé a nákladné.

Do určité míry tento problém pomáhají řešit videohovory, kdy expert na dálku poradí a navede pracovníka slovně. Postupně se ale na trhu prosazují sofistikovanější technologie, které ke vzdálené spolupráci nejen v průmyslu využívají trojrozměrný sken prostředí a rozšířenou realitu.

Jedním z takových řešení je systém Fata Morgana od pražské společnosti Pocket Virtuality, která je od loňského roku součástí skupiny CSG podnikatele Michala Strnada. Technologie využívá brýle pro rozšířenou realitu Hololens, které mohou být vestavěné do ochranné přilby. Pracovník, který si je nasadí, se pomocí chytrého softwaru spojí s kolegou třeba na opačné straně zeměkoule a v reálném čase s ním může konzultovat záležitosti, které se oběma účastníkům zobrazují v trojrozměrném prostoru. Díky možnostem rozšířené reality mu zkušenější kolega nejen ukáže, kde přesně má provést jakou operaci, ale také mu dané prvky snadno označí, očísluje nebo doplní o další informace. Vzdálený expert se tak může doslova přenést do prostředí, ve kterém je potřeba, aby zasáhl.

Využití virtuální nebo rozšířené reality má v průmyslových odvětvích stále větší uplatnění právě kvůli potřebě vzdáleného servisu strojů a zaškolování pracovníků. Roste také zájem o digitální dvojčata průmyslových prostor nebo o takzvaný layouting, který pomocí rozšířené reality umožní virtuálně umístit do reálného prostoru nový stroj či výrobní linku. „Jeden náš zákazník chtěl přesunout do své výrobní haly nový, celkem velký a členitý stroj,“ uvádí jako příklad ředitel Pocket Virtuality Bohuslav Paule. Klasicky by se v takovém případě namaloval dvojrozměrný plánek a zasadil do půdorysu budovy. Takový nákres ale neumožňuje všimnout si všech souvislostí.

Trojrozměrný model vám oproti tomu dovolí projít se skutečným prostorem, ve kterém je virtuálně přidané nové zařízení, a zkontrolovat, zda bude plánované umístění stroje vyhovující. Zmíněné firmě to ušetřilo značné komplikace a náklady. „Zaměstnanci si nové uspořádání haly prohlédli a vyzkoušeli si svoji práci nanečisto. A člověk, který tam měl jezdit s ještěrkou, hned upozornil na to, že to na jednom místě nevytočí,“ vypráví Paule.

Zážitek místo biflování

Potenciál rozšířené reality chce firma Pocket Virtuality posunout v průmyslu ještě dál. Letos uvádí na trh software, který má nahradit zdlouhavé servisní manuály a textové verze pracovních postupů. „Narazili jsme na ten problém s naší sesterskou společností Tatra Defence Vehicle, která vyrábí obrovské vojenské vozy. K tomu dodá armádě manuál, který má pět a půl tisíce stran. Umíte si představit, kolik vojáků si asi takový materiál prostuduje?“ krčí rameny Paule.

Pocket Virtuality proto přišla s technologií, která dlouhé textové návody převede do digitální podoby doplněné o 3D kontext. „Namísto hledání informací v papírovém manuálu nebo v PDF si prostě nasadíte brýle a systém vás sám navede. Nejdřív vám ukáže, kde příslušná součástka je, pak vám přímo v prostoru označí, kde a jak co opravit, a po každém splněném kroku poradí s dalším postupem,“ popisuje Paule.

Vývoj směřuje také k překonávání jazykových bariér. „Řada firem zaměstnává pracovníky ze zahraničí nebo působí mezinárodně, takže chceme v našem softwaru využít technologii online hlasového překladu, který umožní, aby jeden účastník mluvil česky a druhý slyšel jeho pokyny třeba v ukrajinštině,“ prozrazuje další plány Paule.

Do budoucna by firma Pocket Virtuality chtěla vyjít vstříc poptávce po softwaru, který uživatele v 3D prostředí nejen provede krok za krokem naprogramovaným postupem, ale také sám pozná, že pracovník již provedl předchozí úkon a že ho provedl správně. V současné verzi musí každý krok potvrdit uživatel. „Určitě je to možné, ale je to složitá úloha, která vyžaduje zapojení pokročilé analýzy obrazu pomocí umělé inteligence,“ hodnotí tuto výzvu Paule. K vyhodnocení správnosti provedené operace je podle něj zapotřebí větší míra spolehlivosti, než jakou současná umělá inteligence nabízí.

Předat know‑how další generaci

Motorem technologického vývoje v průmyslu byly v minulosti většinou ozbrojené konflikty, v současné době jim ale jako motivátor silně konkuruje zmíněný nedostatek kvalifikované pracovní síly. „Setkáváme se s tím, že firmy mají na servis a údržbu nějakého stroje jednoho zkušeného člověka, ale nemají už mladé nástupce, kteří by vůbec byli ochotní se to všechno učit,“ pozoruje Paule. Mnohem jednodušší je podle něj naskenovat a zpracovat pracovní postupy digitálně. Nový zaměstnanec si pak jen nasadí brýle a bez dlouhého zaškolování provede postup, kterým ho zařízení provede. „Pomocí našeho nového nástroje bude možné jednoduše zachytit pracovní postup, vytvořit z něj strukturovaný digitální návod s jednotlivými pracovními kroky a ten pak využít jak pro zaškolení nováčků, tak i jako návod při samotném provádění pracovních operací,“ dodává Paule.

Hardware nestíhá tempo vývoje

Nejrychleji si zatím technologie využívající virtuální nebo rozšířenou realitu osvojuje automobilový průmysl, uplatňují se ale také v letectví nebo v obranném průmyslu. „Dává to smysl u všech výrobních firem, dokonce i u těch, které si nemohou dovolit investovat do brýlí a pustí si program třeba na chytrém telefonu,“ pokračuje Paule.

Automatizace a robotizace

Stáhněte si přílohu v PDF

Vývoj softwarových řešení ostatně stále předbíhá nabídku, dostupnost a vlastnosti koncových zařízení, která jsou k jejich využívání na trhu. Hlavní nevýhodou profesionálních brýlí pro virtuální a rozšířenou realitu je stále jejich vysoká cena. „Na trhu jsou produkty od různých výrobců, ale ty, které jsou použitelné v průmyslu, tedy odolné proti pádu nebo prašnému prostředí, stojí všechny okolo čtyř tisíc eur,“ upozorňuje Paule. Brýle ale bojují i se svou hmotností a výkonností. Proto se Pocket Virtuality snaží vyvíjet svůj software tak, aby nebyl závislý na konkrétním koncovém zařízení. „Nedá se úplně předvídat, na jakých platformách budou lidé náš software za pár let používat,“ domnívá se Paule.

Další překážkou při uvádění digitálních inovací do průmyslových firem je podle něj určitá mentální bariéra. Někteří pracovníci odmítají nosit v zaměstnání brýle, protože si v nich připadají nepatřičně. Nebo se jim brání kvůli obavě, že se jim z jejich používání bude dělat špatně. „To si ale pletou brýle pro virtuální a rozšířenou realitu,“ vyvrací tento mýtus Paule. Zatímco VR brýle totiž promítají virtuální obraz na vnitřní displej, AR brýle umožňují opticky vnímat reálné prostředí a pouze do něj pomocí nových vrstev doplňují přidané prvky, což je pro oči i mozek mnohem méně zatěžující.

Text vznikl ve spolupráci se společností Pocket Virtuality.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Automatizace a robotizace.