Elon Musk, nejbohatší muž světa, s oblibou nadává na údajně příliš socialistickou a zelenou Kalifornii. A své firmy přesouvá do Texasu, kde nyní žije i on sám. Realita Texasu? Ve velkém buduje decentralizovanou energetiku, ze všech amerických států má nejvíc instalované kapacity výroby z větrné energie a je druhý ohledně solárů a bateriových úložišť. Víc než pětinu elektřiny tento velmi průmyslový stát vyrábí z obnovitelných zdrojů. V Česku je podíl obnovitelné energie zhruba 17 procent.
Texas má samozřejmě úplně jiné přírodní podmínky než Česko. Je však prostě faktem, že zelená transformace energetiky, průmyslu či dopravy není ideologickým výmyslem, ale realitou. Přitom neplatí, že jde o nějaký zelený fanatismus omezený na Evropu, naopak. V poslední době státy Evropské unie v nejrůznějších segmentech „zelené“ ekonomiky naopak zaostávají za Američany nebo Číňany.
Green Deal, abychom použili termín, který tato transformace dostala v Evropě, ale nutně čeká méně ideologie. Dosud převládaly vyhraněné pohledy. Rychle pryč od fosilních paliv, nebo tu všichni shoříme, zněl jeden krajní narativ. Není potřeba dělat nic, případným změnám klimatu se prostě přizpůsobíme, kontroval ten opačný. To už není udržitelné.
Odpůrci zelené transformace, s výjimkou těch z okraje politického spektra, svůj pohled upravili už pod dojmem ruské invaze na Ukrajinu. Větrníky a soláry pro ně už nejsou sprostým slovem, naopak chápou, jak jejich rozvoj zcela nesmyslně brzdila domácí česká regulace a ideologická předpojatost. Teď by to ještě chtělo podpořit třeba co největší rozvoj dobíjecí infrastruktury pro elektromobily – stát se k tomu ostatně sám zavázal v rámci pravidel přijatých na úrovni EU za českého předsednictví v roce 2022, přičemž politici tehdy přijetí tohoto návrhu označovali za velký úspěch. Tak uvidíme, co pro něj udělají v praxi.
Hodně zelení politici a aktivisté si zase začínají uvědomovat, že není možné zezelenat a přitom ztratit konkurenceschopnost. S nájezdem čínských elektromobilů, solárních elektráren nebo větrných turbín stále více docházejí k poznání, že Čína nejenže Evropě technologicky odskočila, ale vytváření nové závislosti je pro náš kontinent nebezpečné. Téma udržitelné ekonomiky se prostě stále více propojuje s tématem evropské konkurenceschopnosti v globálním měřítku.
Je to nezbytnost, protože i když je rychlé a razantní snížení emisí podle propočtů vědců jistě nutné, není proveditelné bez aspoň základního souhlasu veřejnosti. A ten se nedostaví bez udržení solidního růstu ekonomiky tak, aby Evropa neztrácela v globální konkurenci. Takto zásadní změny prostě nelze dělat navzdory lidem (nehledě na to, že politici, kterým jde o znovuzvolení, by se do toho stejně nepustili). To by si měli uvědomit hlasatelé nerůstu (degrowth), kteří tvrdí, že v zájmu záchrany planety musí ekonomiky vyspělých zemí přestat růst, či spíše se zmenšovat. Stále neřekli, jak o tom chtějí přesvědčit veřejnost – nezdá se, že by tento přístup byl slučitelný se zachováním demokratického uspořádání našich společností.
Český vliv bude menší než dřív
Nadcházející pětileté funkční období Evropské komise a Evropského parlamentu tedy nejspíš bude ve znamení hledání toho, jak skloubit nepochybně nutnou zelenou transformaci se zachováním konkurenceschopnosti evropského průmyslu či se snahou, abychom aspoň snížili již zmíněný náskok, který mají v zelených technologiích a inovacích Američané nebo Číňané.
Je ale skutečností, že Češi na to budou mít menší vliv, než by mohli mít – a to v důsledku jejich vlastní volby a preferencí. Jakákoliv nová opatření či změny ve stávajících regulacích nebudou možné bez souhlasu Evropského parlamentu. V něm měli čeští europoslanci dosud velmi solidní vliv, podle respektovaného žebříčku MEP Influence jich hned několik patřilo do první stovky nejvlivnějších zákonodárců (z více než sedmi set), Dita Charanzová (zvolená za ANO, s kterým následně přestala spolupracovat) byla stabilně v první desítce. Nyní má ale Česko ze všech unijních zemí největší podíl svých europoslanců, kteří sedí ve stranách mimo vládnoucí koalici (byť tento domácí termín nelze v rámci EU takto používat) – přes 70 procent.
V případě europoslanců ODS, která patří k evropským konzervativcům (ECR), to vadí méně než dřív, protože ECR pravděpodobně bude aspoň v některých ekonomicko‑klimatických otázkách součástí mainstreamu. Ale rozhodnutí hnutí ANO odejít od liberálů do nově vzniklé krajně pravicové frakce Patrioti pro Evropu znamená konec vlivu jeho členů na cokoliv podstatného. Když zahrneme i Přísahu a Motoristy sobě, hned devět českých europoslanců se takto vlastním rozhodnutím odsunulo do bezvýznamnosti. O to hlasitější ovšem jistě budou na sociálních sítích.
Přezkum pravidel
Změn, u kterých Češi budou méně, než by mohli být, přitom nejspíš nenastane málo. Řada pravidel, na která často nadávají, v sobě má revizní klauzuli – musí tedy nastat jejich přezkum. V případě faktického zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory tento přezkum přijde na pořad jednání v roce 2026. Jeho cílem bude posoudit, jestli je reálné přestat s prodejem spalováků v roce 2035, nebo zda tento zákaz oddálit. Že by byl zrušen úplně, je zcela nereálné, respektive je možné, že přežijí spalovací motory na syntetická paliva, ale nikoliv na klasický benzin a naftu.
Jak tato revize dopadne, je nyní těžké předvídat. Příklad, který to ilustruje – konzervativní strana CDU/CSU, která nejspíš v Německu příští rok vyhraje volby, si do svého programu před letošními červnovými volbami do Evropského parlamentu dala posun zákazu za rok 2035 a technologickou neutralitu, což znamená umožnění spalovacích motorů na syntetická paliva. Ale do programu Evropské lidové strany (EPP), která sdružuje strany pravého středu včetně CDU/CSU, se tato klauzule nakonec nedostala. Zbyl jen požadavek na technologickou neutralitu. EPP je přitom dlouhodobě největší a nejvlivnější frakcí v Evropském parlamentu, z českých stran do ní patří europoslanci TOP 09, STAN a KDU‑ČSL. Každopádně jistý precedens by tu byl – Velká Británie, která už není v EU, se původně chtěla se spalováky rozloučit už v roce 2030. Nedávno ale tento cíl sladila s tím současným unijním.
Pokud tedy sledujeme trend, nebo chcete‑li něco jako „duch doby“, dá se říct, že tendence k odsunutí zákazu za rok 2035 narostly. Je to vidět na výsledcích zmíněných voleb do Evropského parlamentu, v nichž posílily skeptické strany. Většinu ovšem stále mají politické formace, které se ke Green Dealu hlásí. Zásadní ovšem bude taky hlas automobilek, ostatně jejich vliv na rozhodování německých politiků (ale nejen jich) je stále enormní. Bude velmi důležité sledovat, jak se v příštích několika letech budou na klíčových evropských trzích vyvíjet statistiky o prodeji elektromobilů nebo s jakými pobídkami pro jejich koupi vlády těchto zemí přijdou.
Většina Evropanů chce nižší emise
V součtu nejspíš platí, co řekl český kandidát na eurokomisaře Jozef Síkela (za STAN) v Poslanecké sněmovně, když se podroboval slyšení členů a členek jejího evropského výboru. Podle Síkely se do budoucna nedá počítat s tím, že by EU zmírnila současné cíle snižování emisí, a to proto, že si to podle něj jasná většina členských zemí nepřeje. „Očekávám, že Evropa se od cílů odchylovat nebude,“ prohlásil v souvislosti se závazkem snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 procent a do roku 2050 skoro na nulu. Připomněl ale revizní klauzule, na které jsme upozornili i v tomto článku. Země EU podle něj musí především víc investovat do rozvoje inovativních technologií, jako to dělají v USA nebo v Číně.
Stáhněte si přílohu v PDF
Právě to ale bude jedním ze zásadních problémů – Američané svým zákonem Inflation Reduction Act poskytují masivní daňové úlevy na rozvoj všech možných zelených technologií a lákají na své území jejich výrobce. Evropské unii je často vyčítáno, že chce ke stejnému výsledku dojít regulacemi. Je to v zásadě pravda, jenže EU jinou možnost ani nemá – není možné poskytovat třeba daňové prázdniny na celoevropské úrovni. Daně jsou národní záležitostí. Unie proto nic takového, jako je americký Inflation Reduction Act, udělat nemůže. Samozřejmě že i v rámci společného evropského rozpočtu jsou poskytovány peníze na inovace nebo na zelenou energetiku. Ale v porovnání s americkým programem jsou to jednak drobné, jednak jde o dotace či půjčky, s nimiž je pro firmy spojena mnohem větší administrativa.
Členské země EU tak mají v zásadě tři možnosti. První je pokračovat jako dosud a tím se odsoudit k ještě většímu zaostávání v inovacích, a tedy i v ekonomickém růstu než nyní. Druhou možností je, že si každý stát bude hrát na svém národním hřišti a různými způsoby silně podporovat elektromobilitu, výrobu baterií či vědu a výzkum doma. Pak ale z definice vyhrají velké a bohaté země, Česko na něco takového nebude mít. Společnému evropskému trhu, který Čechy fakticky živí, by hrozila fragmentace. Třetí variantou je zopakovat americký přístup – méně regulace, více pobídek. Jak řečeno, EU to nemůže udělat přes daně, ale jedině přes peníze. Jediným řešením, které by bylo dostatečně robustní a nepenalizovalo by menší a chudší země, jsou společné evropské dluhopisy, tedy eurobondy. K nim ovšem panuje v řadě zemí včetně Česka odpor, často podmíněný ideologicky. Je na samotných členských státech unie, aby se rozhodly, kterou cestou chtějí jít.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Elektromobilita.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
