Navštívil jste během tří a půl měsíce Polsko, Rusko, Pákistán, Japonsko i Čínu. Řekla bych, že na to přesně pasují slova „letem světem“.
Na cestách čas plyne jinak. Den na cestě je jako týden „normálního“ života tady. Mohlo by se zdát, že člověk nestihne za tak krátkou dobu cokoliv zažít, ale opak byl pravdou. Jsem zvyklý cestovat intenzivně. Ostatně přemisťování stopem si o silné zážitky a (ne)příjemné náhody přímo říká. Druhá rovina je samozřejmě ta, zda jsem stihnul nasát kulturu dané země. V tom je právě stopování skvělé, protože se mohu bavit přímo s lidmi o jakýchkoliv tématech a skutečně nahlédnout místní mentality.
Byly všechny země, které jste na této cestě navštívil, v plánu? A měl jste vůbec nějaký?
Na cestách i v životě se snažím plánovat jen rámcově. Čím více plánů si děláte, tím více se toho může pokazit. Bodově jsem tedy měl připravenou trasu, kudy bych chtěl projet, plus nějaké záložní plány, například pro citlivou oblast pákistánského Balúčistánu. Nakonec se vše povedlo tak, jak mělo.
S jakou jazykovou vybaveností jste se vypravil do světa? Je pravda, že když člověk chce, domluví se všude?
Angličtina, ruština a úplný základ němčiny – zdravím Radku, moji profesorku z gymnázia, a zároveň se omlouvám, že jsem nebyl pilnější student a zůstal jen u těch základů. Faktem je, že jakmile jsem se dostal přes Kavkaz, lidí, co vládnou jednou z těchto řečí, bylo pramálo, spíše jednotlivci. Na řadu tedy většinou přišel nepříliš přesný překladač v telefonu či osvědčené domlouvání rukama a nohama. Vždy se mi podařilo vykomunikovat to, co jsem potřeboval, snad až na jeden případ. V Íránu jsem řidiči auta zhruba pět kilometrů vysvětloval, že jedeme po špatné cestě. Nedokázal pochopit slovo stop ani zkřížené ruce. Pomohla až náhoda – ukazatel na mapě měl stejnou barvu jako auto. Ukázal jsem na ukazatel, poklepal na auto a potom zpátky na mapu, kde jsem původně chtěl být. Pak už jsme konečně zastavili.
Jak vás přivítalo Rusko?
Zcela svérázně. Nečekaně mi ujela řidička, která mě vezla z estonské strany, nešlo mi vybrat z bankomatu a prodavačce vysvětlit, že potřebuji SIM kartu do telefonu, i když jsme oba mluvili rusky. Když jsem seděl před obchodem a svačil, vyšel z něho pán a vyklopil do sebe placatku vodky. V ten moment jsem pochopil, že jsem se opravdu dostal do Ruska.
V Rusku i v dalších zemích jsem samozřejmě narazil na paradox. Režim velký špatný, „obyčejní“ lidé až na výjimky dobrý. Z hovorů vyplynulo, že někdo má Putina rád, někdo má proti němu výhrady. Obecně ale nejvíce převládajícím pocitem byla jakási odevzdanost a neochota s tím cokoliv dělat, zároveň spojená s nostalgií po časech SSSR.
Tony Danilov
Příležitostně cestuje po světě a neustále zjišťuje, že o něm ani o životě neví zhola nic. Jeho talentem je dostávat se do průšvihů a někdy i z nich. Líčí své trable z cest tak, aby se jim mohli smát alespoň posluchači.
Narodil se v Bělorusku, ale kvůli svíčkové konvertoval na Čecha. O svých cestách napsal knihu KAIF: O stopování, kalašnikovech a japonském pornu.
Japonsko, to jsou technické vymoženosti, starobylé chrámy, nejzdravější jídlo na světě, ale skutečně tam mají i automaty na použité kalhotky?
Ano i ne! Je to takzvaná urban legend, o které jsem několikrát před cestou slyšel. Úplnou náhodou jsem na jeden takový automat opravdu narazil. Nakolik to byly skutečně kalhotky použité a nakolik to byla jen nafintěná atrakce pro turisty, nemohu posoudit.
Viděl jste v odlišných zemích i odlišné přijetí turisty?
Obecně se mi ještě nestalo, že by mě někde nepřijali nebo přijali špatně. Naopak v některých zemích se ke mně chovali tak, jako bych snad byl nějaká celebrita – jen zpocená a s velkým batohem. V Íránu mě zastavovali na ulici a zvali domů na večeři a přespání, v Pákistánu se okolo mě vytvořil hlouček lidí, kdykoliv jsem se zastavil něco vyfotit, a v Číně si pro změnu fotili místní mě. Napočítal jsem v průměru dvě až tři selfíčka za den.
Kde jste se cítil nejlépe?
To je těžká otázka. Lidé dokážou být velmi pohostinní v různých částech světa. Největšího přijetí se mi dostalo na Kavkazu, konkrétně v Gruzii, a také od lidí v Íránu. Japonci jsou stydlivější, ale extrémně milí. Vše v té zemi má své místo a promyšlený systém. A pokud bych to vztáhnul do velmi obecné roviny, tak nejlépe se cítím v pohybu, „na cestě“.
Co bylo pro vás inspirací, než jste vyrazil do zahraničí poprvé sám? Dokumenty, blogy, vlastní sny…?
Vnější motivace v podobě knížek a dokumentů tam určitě byla. Především ve mně ale dozrála jakási touha jet za horizont tak daleko, dokud mě něco nezastaví. A zažít velké dobrodružství, na které bych mohl jednou vzpomínat.
Je místo, kam byste se už nechtěl vrátit?
Asi takové není. Určitě jsou místa, kam bych se vracel s opatrností – tím je třeba pákistánský Balúčistán, který jsem projížděl dva dny s kalašnikovy ozbrojenou paravojenskou ochrankou. Někdy byly zážitky náročné, ale svým způsobem taky zvláštně vtipné. Třeba prakticky celá Čína, kde jsem nad různými podivnostmi a nesmysly zvedal obočí každý den.
V čem je pro vás ten nejzásadnější rozdíl, když cestuje člověk sám?
Především vás to donutí více se otevřít lidem a tím lépe vnímat místní specifika dané země. Taky to poskytuje drobnou výhodu, když stopujete. Ale především je to absolutní svoboda – což mi potvrdí kdokoliv, kdo cestoval, byť v menší skupince lidí. Tím, že často jezdím stopem a přesně se plánovat nedá, je to vlastně i docela logická varianta. Na cestách navíc intenzivně fotím. Rád si konkrétní místa procházím v klidu a čekám na příležitost pro dobrou fotku. Což ve více lidech nemusí jít. Někdo čeká, já musím spěchat, radost nemá nikdo.
Stáhněte si přílohu v PDF
Změnila vás tahle výprava?
Zásadně. Že jsem se vrátil jako jiný člověk, jsem zjistil velmi záhy. Ale až s odstupem let jsem viděl, jak tlustá ta dělicí čára byla, a konečně ji dokázal pojmenovat. Vnímám tu cestu jako svůj iniciační rituál. Odjížděl jsem jako kluk a vracel se – po všech útrapách, nabytých zkušenostech a zážitcích, při kterých jsem pocítil vlastní konečnost – jako muž. Cesta, o které se dnes bavíme, se odehrála sedm let zpět, ale dodnes z ní čerpám. Ať už mentálně nebo skrze to, že mi otevřela dveře do cestovatelské komunity, kde jsem poznal spoustu skvělých, stejně smýšlejících lidí. V neposlední řadě jsem o svém putování napsal knihu, která byla nominována na cestopis roku.
Jaké jsou teď vaše cestovatelské plány?
Ty jsou samozřejmě tajné. Tak tajné, že to nevím ani já sám. Nějaké koncepty určitě mám, ale žádnou ze svých cest jsem neplánoval déle než pár měsíců. Momentálně jsem začal novou životní etapu, a tak budu mít větší prostor pro nějakou delší a dobrodružnější cestu. Ještě musím vidět pár míst ve světě, než umřu.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Dovolená v zimě.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
