Češi jsou národ sudičů. Radši jsem řešil vraždy než spory rodičů o děti, říká bývalý ústavní soudce

Kromě svých rozhodnutí rozčeřil David Uhlíř stojaté vody Ústavního soudu i tím, že během svého mandátu soudce odešel na otcovskou dovolenou. V polovině prosince na nejvyšší soudní instanci skončil a chystá se na návrat do advokacie, kde dřív působil. Jeho posledním velkým případem byla kauza lex Babiš II, kdy Ústavní soud shodil přílepek k zákonu o střetu zájmů. Nejvíc mu ale v paměti zůstaly spory o děti a asistovanou reprodukci či kauza Mašínova statku, kdy svým zásahem umožnil jeho vrácení Zdeně Mašínové. „Když jsem se tam jel po letech podívat a viděl jsem, že je z toho krásný památník, měl jsem z toho radost,“ vzpomíná.

Jak se pozná dobrý soudce?

Advokát kdysi poznal dobrého soudce podle toho, jak protokoloval. Protože dobrý soudce protokoloval tak, aby vystihl, co ti lidé říkají. A to znamená, že musel poslouchat a chápat a vnímat je. A špatný soudce protokoloval tak, aby se mu to potom hodilo do psaní rozsudku.

Teď už se protokoluje méně, protože se spoléhá na záznamy a přepisy.

Pak poznáte dobrého soudce podle toho, že se chová slušně k účastníkům. A to proto, že má to řízení dostatečně pevně v rukou. Umí procesní předpisy. Takže ho žádná situace nezaskočí. Takový soudce, který si není v jednací síni jistý, to občas kompenzuje tím, že je agresivní vůči účastníkům.