V Česku chybí odpovědnost a smysl pro fair play. Jeden druhému nevěří ani kolik je hodin, říká šéf Ústavního soudu Josef Baxa

Příští týden to budou dva roky, co je ve funkci předseda Ústavního soudu Josef Baxa. V první části velkého rozhovoru pro HN hodnotí svoje zkušenosti s politikou a českou společností. „Pokud někdo tvrdí, že jsme na něčí straně, je to směšné. Připomíná to situaci, kdy si ve fotbale poražený stěžuje na rozhodčího,“ říká. S Josefem Baxou rozebíráme i otázky svobody projevu, konfliktu soudů s autoritářskými vůdci, zásahů Ústavního soudu do voleb a budoucnosti demokratického systému.

HN: V tomto volebním období si politici dělali z Ústavního soudu jakousi třetí parlamentní komoru. Opozice vlastně všechno zásadní, co prošlo vládě, posílala k Ústavnímu soudu. Je to zdravý přístup? A vadí vám to?

Nemůžu říct, že by nám to vadilo. Je to naše práce a koneckonců jeden z projevů dělby moci. Na druhé straně, určitě to ale není tak, že bychom byli dychtiví po každém návrhu, který přijde ze světa politiky. Tím spíš, že zpravidla je to spojeno – jistě podle výsledku – s takovým tím „hodnocením“, že se pleteme do politiky, že by těch „patnáct šalamounů“ z Brna nikým nevolených a nikomu nezodpovědných chtělo určovat, jak se má vládnout a tak dále. Což je samozřejmě nesmysl.

HN: Co vlastně říkáte reakci opozice, která dost často tvrdí, že Ústavní soud jde z nějakých důvodů na ruku vládě, jako se to dělo například ve výrocích Aleny Schillerové po vašich nálezech, které se týkaly důchodové reformy?

Musím se proti tomu důrazně ohradit, ale také bych se tomu i trochu usmál. Připomíná mi to sport, kde si poražený stěžuje na to, že rozhodčí připískával soupeři. Je přece úplná iluze si myslet, že jsme pro někoho nebo proti někomu. Že jdeme někomu na ruku. Bavme se o tom, v jakých věcech návrhy kdo podává a jaké má argumenty. Výsledky naší práce jsou bohatě dokumentovány, nálezy jsou velmi podrobně propracované, je vidět, že jim předchází poctivá diskuse. Koneckonců v některých věcech jsou k dispozici i odlišná stanoviska některých soudců, takže je vidět, že soud přemýšlel, že pečlivě vážil všechny argumenty. Takže jenom podle výsledku říkat, že jsme pro někoho nebo proti někomu, to je přece za čarou. Ústavní soud nepatří nikomu, patří všem občanům.

HN: Bourá podle vás důvěru v právní systém, když politici tvrdí, že Ústavní soud se plete do politiky, notabene je na něčí straně?

Jistě, to je něco, co opravdu nerad vidím a slyším. Na půdorysu jednoho rozhodnutí, jeho kritiky, se zpochybňuje instituce jako taková, systém jako takový a to je velice nebezpečné. Protože se to může ujmout a lidé přestanou věřit institucím a řeknou si: „No tak tady vlastně žádný právní stát neexistuje, žádné nezávislé soudy nemáme, protože je to vždycky pro někoho, je to nějak domluveno, je to předem jasné.“ A to je opravdu velice nebezpečné, protože důvěra v právní stát, důvěra v instituce, důvěra v nezávislé soudy je klíčová.

HN: V nálezech jste kritizovali míru obstrukcí ve sněmovně. Dříve byly obstrukce spíš mimořádným prostředkem, nyní se staly běžnou součástí politického provozu. Jak moc je to nebezpečné pro demokratický systém?