Babišova dvouminutovka nenávisti. Když nefunguje Soros, foukni tam nepohodlné české byznysmeny

V románu George Orwella 1984 najdeme postavu Emmanuela Goldsteina. Je to jakýsi fantom, který podle tvrzení Strany organizuje rozvratnou protilidovou činnost a brání dosažení obecného blaha. Prostě záludný vnitřní nepřítel, na kterého lze cokoli svést a proti kterému se dají mobilizovat masy. Dnešní politici se sklony k autoritářství jsou v tomto směru pilnými žáky. Orbánovo Maďarsko používá za tímto účelem postavu George Sorose, Ficovo Slovensko jakbysmet. Donald Trump si zase vytvořil tajemnou kolektivní nepřátelskou entitu nazvanou deep state.

Nyní bohužel vidíme, že s preventivní identifikací „zlotřilých škůdců“ začíná i pravděpodobný budoucí český premiér Andrej Babiš. Přičemž v jeho případě je postup v souladu s jeho osobnostním nastavením, nejen vulgárnější, ale patrně i společensky rizikovější než u jeho populistických „kolegů“. 

Jde o to, že Babiš si jako terč nenávisti nevybírá vzdálené polomytické osobnosti či abstraktní entity, ale zcela konkrétní lidi. V obstrukčním projevu k mediální novele ve sněmovně, ve kterém jako obvykle semlel všechno, co mu aktuálně táhlo hlavou, napadl skupinu byznysmenů sdružených v iniciativě Aliance pro moderní stát. Obvinil je z toho, že si, kromě toho, že brání Českou televizi a Český rozhlas, kupují politické strany, zakládají a financují za účelem šíření nenávisti média a „prosadili“ – ano, použil tohle slovo – Petra Pavla na post prezidenta České republiky. Mezi tyto (jak Babiš řekl) oligarchy zařadil Libora Winklera ze společnosti RSJ, Martina Vohánku z Eurowagu, softwarového podnikatele Václava Muchnu z Y Softu, Martina Hájka z Livesportu a další. Nejvíce se navezl do investora Jana Barty, kterého dokonce bez jakýchkoli důkazů obvinil z toho, že neplatí daně.

Miliardář Barta píše Babišovi: Neberte si nás do pusy. Nebereme dotace, odvádíme miliardy a v covidu jsme vám byli dobří

15. 2. 2025 ▪ 2 min. čtení

Proč je tohle Babišovo hledání vnitřních nepřátel tak nebezpečné? Kromě toho, že přirozeně dál štěpí společnost, což je obvyklá metoda populistů na celém světě, především proto, že má vyvolat odpor až nenávist vůči konkrétním lidem. A ta samozřejmě, pokud je patřičně a pravidelně přifukována, může přerůst v hodně nehezké události. Vzpomeňme si, abychom se vrátili k literárnímu předobrazu této metody, na orwellovské dvouminutovky nenávisti, kdy rozhicovaný dav nakonec házel po obrazu z definice nepřítomného Emmanuela Goldsteina, co mu přišlo pod ruce. Tady by se nakonec neházelo po obrazech. Házelo by se po živých lidech.

Stojí proto za to ocitovat reakci podnikatele a podporovatele občanské společnosti Jana Barty. „Hluboce se mě dotýká to, že ze mne a skupiny lidí, které důvěrně znám, se snažíte dělat jakéhosi vnitřního nepřítele České republiky, což je technika, kterou s velkou oblibou a k velké dokonalosti dovedl minulý režim. Lidi, které vedle mě jmenujete, považuji za absolutní české patrioty (ne jako Vaše Patrioty na oko), kterým jde o to, aby ČR zůstala silnou západní demokracií, byla moderním, efektivním a svobodným státem, kde se všem bude žít lépe. Mimo jiné jsou to také podnikatelé, kteří netěží ze státních zakázek a dotací,“ uvedl Jan Barta na síti X, dodávaje, že na daních, z jejichž neplacení ho dotační podnikatel Andrej Babiš obvinil, zaplatil za posledních pět let přes dvě miliardy korun.

Ale zpět k podstatě. Politika, která nevnímá oponenty jako soupeře, ale jako nepřátele a osobnosti s odlišným náhledem na směřování země označuje za organizátory jakéhosi protilidového spiknutí, je nebezpečná. Andrej Babiš takovou politiku provádí, přičemž neváhá označovat za terče živé lidi. Nejde přitom jen o nepohodlné byznysmeny, své příznivce už popouzí například i proti konkrétním novinářům, zejména z České televize, kteří nedělají nic jiného, než že se snaží, v souladu s profesní ctí, kontrolovat aktuální i potenciální držitele moci. V tomto případě je to vlastně ještě horší, protože novináři nemají takové možnosti obrany jako majitelé miliardových firem.

Měli bychom vědět, co je cílem takové agresivní politiky stigmatizující konkrétní lidi. Ne, není to samozřejmě vytvoření režimu typu Orwellovy Oceánie – doba je úplně jinde a dnešní populisté nejsou totalitáři. Cílem je tady „pouze“ vládnutí s minimální oponenturou, aplikace moci, která udělá leccos, aby se nepohodlné kontroly a oponentury zbavila. Nástupu takového režimu, který lze po maďarském vzoru eufemisticky nazvat neliberální demokracií, se dost možná v našich podmínkách zabránit nedá, doba mu přeje. Ale v každém případě je dobré, na základě výše uvedených neklamných signálů, dopředu říci, o co jde. Aby si někdo nestěžoval, že nebyl dostatečně informován.

(psáno pro ČRo PLUS)