Nikdy nepřerušujte nepřítele, když dělá chybu aneb Proč by EU neměla Trumpovi oplácet zvyšováním cel

Globální obchodní válka je v plném proudu. Čína se kupříkladu rozhodla reagovat na americká cla, která v součtu dosahují 54 procent, zvýšením cel na dovoz amerického zboží o 34 procent. Trumpa to zjevně naštvalo a na své sociální síti napsal, že pokud Peking svůj krok neodvolá, tak od 9. dubna přidá dalších padesát procent.

Mezitím zvažuje svoji odpověď Evropská unie, která by měla o své odpovědi rozhodnout ve středu. Její přístup se z toho mála, co je zatím známo, zdá být vyvážený, až opatrný. Trumpova reakce na čínskou odvetu svědčí o tom, že americký prezident jen tak neustoupí. Odvetná cla tak mohou napáchat další škodu v peněženkách nejen Američanů, ale i Evropanů.

Nikdy nepřerušujte svého nepřítele, když dělá chybu. Výrok připisovaný Napoleonovi Bonapartemu by se dal aplikovat i na probíhající obchodní válku. Ovšem s tím, že Evropané by na Trumpova cla reagovat nemuseli, protože mají – slovy ekonomky Agathe Demaraisové z think- tanku Evropská rada pro mezinárodní vztahy – na práci něco důležitějšího. Tím je třeba prohloubení vnitřního trhu nebo obchodní spolupráce s těmi globálními partnery, kteří o to stojí. Podcenit nelze ani celní přípravu na očekávané tsunami čínského zboží, které si bude hledat odbyt jinde než v USA.

Je totiž jisté, že Trumpova politika poškodí především a hlavně americkou ekonomiku. Pokud Evropané odpovědí, tak sami sobě zadělají v už tak dost složité ekonomické situaci na další problémy, argumentuje Demaraisová v článku v časopise Foreign Policy, kde myšlenku „neodvety“ vysvětluje a obhajuje.

Jedna věc je totiž rovina politická, druhá racionálně ekonomická. Z politického hlediska je odveta nutná jako výraz odhodlanosti a síly. Zároveň je ale komplikovaná, protože modelování vhodné odpovědi jednotlivé členské státy EU víc rozklíží, než sjednotí. Každý stát si totiž bude snažit promítnout do evropské odpovědi svoje priority, které se v mnoha případech dost zásadně liší. Francouzi už třeba prosadili, že z odvety se vyjme americký bourbon, protože Trump pohrozil dvousetprocentním clem na evropský alkohol.

analýza

Jak snížit ceny klíčových zbraní v Evropě až o polovinu? Vytvořte společný obranný trh, navrhuje ministrům EU studie

9. 4. 2025 ▪ 4 min. čtení

Jenže Evropané, naštvaní na Trumpa a Američany, po odvetě touží. Přinejmenším to naznačují průzkumy jako třeba ten udělaný organizací YouGov v šesti západoevropských členských zemích EU včetně největších ekonomik Německa a Francie. Z něj vyplývá, že zavedení odvetných cel si přejí dvě třetiny dotázaných. Jen málo Evropanů si uvědomuje, že kdyby se odveta nekonala, tak většinu ekonomických nákladů nových cel by nesli Američané.

Pro mnoho expertů je navíc lákavé si představovat, co by se dělo, kdyby EU aktivovala svůj nový a ještě nikdy nepoužitý nástroj proti ekonomickému nátlaku se zkratkou ACI. Pokud by se členské státy dohodly na jeho použití, tak nabízí opravdu širokou a silnou paletu velmi tvrdých opatření zahrnujících – teoreticky – například vypnutí některých amerických služeb (sociální sítě?) v Evropě nebo zmrazení majetků či firem jednoho člověka (Elon Musk?).

Jenže zatím něco takového nehrozí. Evropská odpověď bude spíš unijně kompromisní a ve výsledku bude bolet hlavně Evropany. Ti by se ale místo stavby obchodních bariér kolem sebe měli soustřeďovat na likvidaci takových překážek mezi sebou, které jsou větší problém než americká cla. Budování skutečně fungujícího vnitřního trhu jako základního nástroje evropské konkurenceschopnosti doporučuje aktuální modla evropských reformátorů, zpráva Maria Draghiho z loňského září.

Situaci navíc komplikuje vztah k Číně, která se nyní bude snažit hledat odbytiště pro své výrobky, které se nejspíš stanou v USA mnohem hůře prodejné. Členské státy tedy budou ladit jak odpověď na americká cla, tak i pečlivě zvažovat případné zvýšení cel na čínské výrobky.

Tím se obloukem dostáváme zpět na začátek: Udělat v obchodní válce chladnokrevná, racionální a proti většinovému názoru jdoucí rozhodnutí je těžké. V případě kompromisu, který musí najít sedmadvacet členských států ve vztahu ke svému donedávna ještě nejbližšímu globálnímu partnerovi, se to pak zdá být vlastně nemožné.