Oceláři potřebují dostat zpět peníze za emisní povolenky. Jde o miliardy eur, které končí ve státní kase, říká šéf Euroferu

Evropští oceláři začínají věřit, že Evropská komise konečně bere jejich problémy vážně. Jejich naděje vzbuzuje letos v březnu představený plán pro podporu ocelářského průmyslu. „Obsahuje řadu opatření, která mohou ocelářství skutečně pomoci,“ řekl v rozhovoru Axel Eggert, generální ředitel sdružení evropského ocelářského průmyslu Eurofer. Důležitá je podle něj také právě probíhající revize ochranných opatření (safeguards). „Ta současná nedokážou zastavit masivní dovoz oceli za nízké ceny,“ dodal. Podle Eggerta potřebují oceláři v Evropě jen rovné podmínky a možnost efektivně dekarbonizovat. Za úspěch dekarbonizace bude považovat, pokud hutní průmysl vyrobí zhruba 150 milionů tun oceli ročně. Zatím je to díky vysokým cenám energií, povolenek a dovozům o více než 20 milionů tun méně. 

V dubnu britská vláda fakticky rozhodla o znárodnění společnosti British Steel. Jak pravděpodobný je podobný krok v EU?

Může se to stát, ale šlo by o naprosto krajní scénář. Cílem evropských ocelářů není státní vlastnictví průmyslu. Potřebujeme jen rovné podmínky a možnost efektivně dekarbonizovat.

Dává vůbec ještě smysl investovat do „oceli“ v Evropě?

Očekává se, že Evropská unie bude ocelářství podporovat, mimo jiné proto, že ocel je potřebná pro obranný sektor. Věřím, že se situace zlepší. Zajímavý mi přijde návrh Evropské komise na vytvoření Dekarbonizační banky. Podle mě by měla financovat především transformaci těžkého průmyslu.

Jak byste měřil úspěch v dekarbonizaci evropské výroby oceli?

V první řadě podle toho, kolik oceli se v Evropě vyrobí a jaké výrobní kapacity zde udržíme. Pro mě je úspěchem, když evropský ocelářský průmysl dokáže vyrobit veškerou ocel spotřebovanou v Evropě – zhruba 150 milionů tun ročně. To by měl být cíl (v roce 2023 činila celková produkce v EU 126 milionů tun – pozn. red.).

Debata HN

České ocelářství je v útlumu. Bez větší podpory od státu to dlouhodobě nezvládne

12. 5. 2025 ▪ 5 min. čtení

Jaké máte očekávání od nové Evropské komise, která v březnu představila Akční plán pro ocel?

Obsahuje řadu opatření, která mohou ocelářství skutečně pomoci. Probíhá revize ochranných opatření, protože ta současná nedokážou zastavit masivní dovoz oceli za nízké ceny. Je to důsledek vládou podporované nadvýroby oceli v Číně a dalších zemích. Komise oznámila, že do třetího čtvrtletí 2025 navrhne novou legislativu. My požadujeme, aby to bylo do července, protože jinak nový systém nebude do konce roku funkční. Od ledna 2026 se zavádí CBAM (mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích – pozn. red.) na dovoz oceli ve výši, kterou platí evropští výrobci. Vedle uhlíkové daně je třeba zároveň řešit vývoz šrotu z Evropy, protože jde o cennou surovinu pro cirkulární ekonomiku, snižování emisí CO₂ a úspory energie.

Není problém, že EU na jedné straně prosazuje volný obchod, ale zároveň zavádí daň na dovoz oceli? A komise současně zvažuje podporu exportu.

U oceli vyvážené z Evropy by firmy neměly odevzdávat emisní povolenky. Vývoz do destinací s podobnými náklady na CO₂, jako je Velká Británie, by to nijak neovlivnilo. Jinak by to bylo pro země s nižšími environmentálními a klimatickými ambicemi. V takových případech to není v rozporu s pravidly WTO.

Zmínil jste vývoz šrotu jako problém pro hutě, které  vyrábějí ocel v elektrických obloukových pecích. Proč je to problém?

Z Evropy se ročně vyveze téměř 30 milionů tun šrotu. V roce 2023 to bylo asi 19 milionů tun šrotu a k tomu ještě deset milionů tun výrobků na konci životnosti plných oceli – vraky lodí, aut nebo elektroodpad. Naši konkurenti si mohou dovolit platit za evropský šrot víc než evropští výrobci, protože nemají stejné environmentální, energetické a sociální náklady a neřeší dekarbonizaci.

Lobujete za zákaz vývozu šrotu?

Chceme, aby Evropa zůstala otevřeným trhem. Ale jsme proti vývozu šrotu do destinací, kde se zpracovává za nižších environmentálních a sociálních standardů než v Evropě. Myslíme si také, že export šrotu by měl být zatížen clem. Ocelářský šrot je dost zásadní pro úsporu elektřiny. Pokud v Evropě zůstane 30 milionů tun šrotu, ušetří to asi 50 terawatthodin elektřiny při primární výrobě oceli. Téměř tolik, kolik činí roční spotřeba elektřiny v Česku.

Některé druhy oceli, například kolejnice, je obtížné vyrábět v elektrických obloukových pecích. Nevidíte to jako problém pro dekarbonizaci? Že vysoké pece na surové železo z rudy a koksu nelze pro některé produkty nahradit?

Většina hutí postupně přejde z vysokých pecí na technologii přímé redukce (DRI) na bázi vodíku. Začne se zemním plynem a později přejde na vodík. Elektrické obloukové pece v tom hrají důležitou roli. Kvalita oceli je stejná jako z vysokých pecí, pokud použijí pouze vysoce kvalitní šrot. To lze zajistit při sběru a zpracování – například při drcení aut zůstává ve šrotu hodně mědi, což je hlavní příměs v oceli.

Takže není problém, když v Evropě nebudou vysoké pece?

Není. Pokud je k dispozici výroba oceli na bázi DRI nebo kvalitní šrot, dají se nahradit. Nepřítomnost vysokých pecí neznamená konec evropského ocelářství. Na druhou stranu netvrdím, že vysoké pece z Evropy úplně zmizí. Mohou být zachovány například s využitím technologie zachytávání a ukládání uhlíku.

Jak Eurofer hodnotí současný systém obchodování s emisemi? V Česku se ozývají hlasy po zastropování cen povolenek.

Ocelářství nepotřebuje cenové stropy ani masivní dotace, pokud budou odstraněny mezery v CBAM a hutě dostanou zpět na dekarbonizaci výnosy z povolenek, které průmysl zaplatil. Jde o miliardy eur, které končí ve státní kase. Chápu, že pro vlády je lepší cíl 20 integrovaných hutí v Evropě než tlak na dekarbonizaci 150 milionů domácností. Pokud ale státy EU schválily, že sníží emise o 55 procent do roku 2030, tak proč při veřejných zakázkách vybírají nejlevnější a nejšpinavější řešení? Zelená ocel má svou cenu. Například auto obsahující v průměru tunu oceli bude asi o 300 eur dražší, pokud bude vyrobené ze zelené oceli.

Vodík je jedním z nejčastěji zmiňovaných slov v dekarbonizaci ocelářství. Při jakých cenách je reálnou možností?

Aktuálně vodík stojí osm až deset eur za kilogram. Aby měl smysl, potřebujeme cenu pod dvě eura. To vyžaduje nízké ceny elektřiny. Pro přímou redukci by se v přechodném období měl používat zemní plyn a postupně by se do něj přidávalo více vodíku. Díky tomu lze emise z vysoké pece snížit o 60 procent jen použitím plynu. Zatím to ale nejde, protože projekty dekarbonizace financované z EU musí podle zákona využívat zelený vodík. To nedává žádný smysl, pokud je cena vodíku příliš vysoká, a navíc není dostupný. I zemní plyn je ale aktuálně příliš drahý.

Ocelářství

Stáhněte si přílohu v PDF

Ceny elektřiny jsou nyní kolem 100 eur za megawatthodinu. Jaká je přijatelná cena pro ocelářství? Asi poloviční?

Nejsem na to expert, ale odhaduji, že musí být pod 50 eur.

Mluvíme o dekarbonizaci, ale v březnu zasáhlo hutnictví v Evropě zavedení cel 25 procent na dovoz oceli do USA. Jaký dopad od Trumpových cel očekáváte?

Když to Trump udělal v roce 2017, Evropa vyvážela do USA asi 4,8 milionu tun oceli. Postupně se objevila řada výjimek, a to za Trumpa i za Bidena. Celkový pokles vývozu oceli tak byl pouze milion tun. V nejnovějších clech ale už žádné výjimky nejsou. Ještě větší problém pro evropské oceláře je masivní přesměrování obchodu, protože vývozci po uzavření trhu v USA hledají jiné otevřené trhy. Jedná se o 27 milionů tun oceli. A nejotevřenější trh s ocelí na světě a největší světový dovozce oceli je EU. Na posledním jarním zasedání OECD zaznělo i další riziko. Zejména Čína, ale i další země vyvážejí stále více oceli prostřednictvím výrobků obsahujících ocel – aut, elektroniky, jejich dílů a podobně. Trumpova cla platí také na tyto výrobky. Takže nejde jen o hutě, ale i o automobilky, výrobce elektroniky a jejich dodavatelský řetězec.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Ocelářství.