Výzvou dnešní doby je učit děti žít spolu v demokracii

Umělou inteligenci už ve školství nejde ignorovat. Používají ji učitelé i žáci. Jeden jazykový model ušetří studentům práci s napsáním bakalářky, druhý zase pomůže vyučujícím s jejím přečtením a vyhodnocením. „Proto jsme se na Vysoké škole ekonomie a managementu rozhodli, že písemné bakalářky zrušíme a nahradíme je bakalářskými projekty,“ říká prorektor školy Bohumil Kartous, který se sám označuje za provokatéra veřejné diskuse a jako politický aktivista je zapojen do velmi pestrého spektra iniciativ, od modernizace školství přes psychické zdraví dětí až po boj proti dezinformacím.

V rozhovoru pro HN vysvětluje, jak je důležité, aby učitelé i ředitelé škol změnili způsob uvažování nad vzděláváním a přizpůsobili ho rychle se měnící době. „Jde o změnu mentality, protože ve světě, který se překotně mění, nemůžeme používat stará řešení, musíme být neustále otevření novým,“ dodává. Umělou inteligenci nepovažuje za nepřítele, kterému je zapotřebí se bránit. Mnohem nebezpečnější jsou podle něj sociální sítě, které vedou mladé lidi k frustraci a ke zhoršování jejich psychického i sociálního zdraví.

Investice do vzdělání

Budu dobrý učitel? Zkusit si to může každý

29. 1. 2026 ▪ 9 min. čtení

Jaký vývoj v oblasti školství očekáváte s nástupem nové vlády?

Velmi těžko se mi to odhaduje. Ministrem školství je opět Robert Plaga, který byl za minulé Babišovy vlády hodnocen odbornou komunitou relativně pozitivně. To zní jako příslib stability a kontinuity. Já se na to ale nespoléhám, protože vláda, která se nyní zformovala, je úplně jiného druhu než minulá vláda ANO s podporou sociálních demokratů. Současného ministra školství budou doplňovat lidé, kteří žijí mentálně ve dvacátém století a nemají pro vzdělávání žádnou vizi, leda jakousi retrovizi.

Vláda vždy rozhoduje jako celek a pan ministr, který v minulosti dobrovolně odešel z ANO, se teď rozhodl, že znovu políbí prsten těm, kdo vládnou s populisty a extremisty. Podle mě to není zárukou, že školství bude stabilní, porostou platy a bude se vyvíjet dobrým směrem.

Strany, které nyní tvoří vládu, chtěly například zrušit inkluzi. Teď mluví o její revizi. K čemu si myslíte, že reálně dojde?

Systém společného vzdělávání se naštěstí už v posledních letech adaptoval. Děti, které by dřív byly posílány do speciálních a zvláštních institucí, dnes chodí do běžných škol. Tohle není tak jednoduché najednou zvrátit a myslím si, že nová vládní parta se nebude pouštět do něčeho tak náročného. Může se ale stát, že kapacity speciálního školství teď budou posilovány nikoli ve prospěch toho, co je skutečně důležité.

A co je skutečně důležité?

Speciální školy se věnují dětem, které mají specifické potřeby kvůli vážnému fyzickému nebo mentálnímu postižení. V běžných školách dnes ale dominuje jiný problém a tím je neschopnost zvládnout měnící se realitu dospívání a dětství. Ta je důvodem, proč se děti chovají jinak než dřív, mají různé psychické potíže a to by se nemělo zaměňovat za nějakou diagnózu a vést k tomu, že je budeme posílat do speciálních škol. Vzdělávací systém se naopak musí adaptovat na novou realitu, zejména pokud jde o ochranu dětí a dospívajících v digitálním prostoru.

Austrálie se k tomu postavila tak, že dětem do šestnácti let zakázala sociální sítě. Měli bychom to udělat taky?

Já jsem určitě pro. Sociální sítě je třeba omezovat, protože jsou toxické, což spousta lidí pořád nechápe. V Austrálii ovšem tomuto rozhodnutí předcházela třináct let dlouhá intenzivní společenská debata, kterou jsme my zatím ještě ani nezahájili. Je nás jen pár lidí, kteří se tím v Česku zabýváme, jinak je naše společnost v pohledu na nějakou takovou strategii poměrně zaostalá.

Co je na sociálních sítích pro mladé lidi obecně tak škodlivého?

Když chodím po základních školách a bavím se s osmáky a deváťáky, drtivá většina z nich má sociální sítě a jejich denní screen time osciluje mezi dvěma a šesti hodinami. To je ohromná porce času, kdy se vystavují neustálému „compare and despair“, tedy porovnávání se s uměle vytvořenými ideály, což vede k frustraci a zhoršování duševního zdraví. Každý odborník vám dnes potvrdí, že počet úzkostných stavů u mladých lidí roste a koreluje s nástupem sociálních sítí a digitálního prostředí obecně. Systém péče o duševní zdraví přitom není schopen situaci řešit, na vyšetření u psychiatra můžete čekat klidně rok.

Nejsou zákazy a omezování sociálních sítí spíš kontraproduktivní?

Já si myslím, že může existovat zdravá sociální síť pro mladé lidi, kteří ještě nemají vybudované obranné mechanismy. Snaží se o to například Honza Romportl, zakladatel projektu Elin, což je aplikace, která podporuje digitální zdraví dětí.

Obranné mechanismy nemají vybudované ani mnozí dospělí.

To je pravda, celá společnost s tím má problém. Děti jsou ale ještě zranitelnější. Jejich mozek je nastavený tak, že chce neustále něco prozkoumávat. Chce jít dál. A právě algoritmy sociálních sítí mu dokážou nabízet přesně tohle a perfektně tu závislost podporovat. Místo čekání na autobus můžete vždycky sjíždět feed na TikToku, a protože je nekonečný, tak je možné tím strávit celý zbytek života.

Duševnímu zdraví dětí se věnuje také vážná hra „Jdu do sebe“, kterou vyvíjíte v organizaci Feel Well. K čemu má sloužit?

Bude to digitální hra na mobilu, typově podobná farmářským hrám, kde uživatel něco pěstuje, tady se ale bude učit pečovat o své psychické zdraví. Dozví se, jak vypadá třeba obsedantně‑kompulzivní porucha nebo různé fáze deprese a jak se s takovými situacemi vypořádat. Cílem je napojit tuto hru na celý ekosystém péče o duševní zdraví, kam patří projekty jako Nevypusť duši nebo Nepanikař. Pomáhá nám s tím studio Charles Games, které umí dobře gamifikovat různá témata.

Vraťme se ještě k inkluzi ve školách. Společné vzdělávání má podporovat nejen znevýhodněné žáky, ale také ty mimořádně nadané. Má jim současný vzdělávací systém co nabídnout, nebo je inkluzivní přístup brzdí?

Zvládnout výuku ve třídě, kde je několik žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, je pro učitele opravdu těžké. V praxi pak mohou mít problém soustředit se na to, co by se třídou chtěli dělat, a výuka se jim rozpadá. Je otázkou, do jaké míry s tím pomohou personalizovaní digitální asistenti, jako je například projekt Foxino, kde se dítě může vzdělávat vlastním tempem.

Osobně si ale myslím, že klíčové je pochopit, jak se v jednadvacátém století mění role učitele. Drtivou většinu toho, co dnes škola dělá, dokáže převzít umělá inteligence. To ale neznamená, že by učitelé přestali být důležití. Jen už nebude jejich úkolem předávat informace, ale stanou se mentory, facilitátory a průvodci, aby vedli žáky ke spolupráci. Měli by ve třídě vytvářet prostředí, kde se lidé navzájem obohacují, učit je žít a žít spolu. Na tom podle mě stojí celá demokracie.

Staví se učitelé k využívání umělé inteligence tak konstruktivně, jak tady popisujete?

Někteří ano, ale v celém školském systému jich bude menšina. Vloni jsme některé jejich zkušenosti sesbírali v rámci experimentu ExploreEdu a vytvořili z nich metodický materiál, který by mohl inspirovat další. Umělá inteligence je bezesporu přelomová technologie a školství se nemůže tvářit, že neexistuje. Zpočátku, když učitel zjistí, že mu žáci vyplnili písemku pomocí umělé inteligence, ji začne vnímat jako nepřítele. Tuhle fázi snad ale máme za sebou. Už nám dochází, že boj proti umělé inteligenci nemůžeme vyhrát, dokud ji nezačneme využívat a kultivovat. Někteří učitelé už to pochopili, ale velmi záleží na jejich otevřenosti a také na přístupu ředitelů.

Proč ředitelů?

Ředitelé škol v tom hrají naprosto klíčovou roli. Podle mě se celé školství nikam neposune, dokud se významně nezmění způsob přípravy a podpory ředitelů. Rozvoj škol má zčásti v rukou ministerstvo školství, zčásti zřizovatelé, ale úplně nejvíc závisí na ředitelích.

Jak si takovou podporu představujete?

Je to politický úkol. Existují sice projekty jako Ředitel naživo, které se snaží ředitele rozvíjet, ale ty zdaleka neosloví celé spektrum. Paradoxně vlastně podporují zejména ty, kteří sami chtějí, což jsou vesměs již aktivní lidé s otevřenou myslí, kteří jsou pak ještě připravenější a ještě vybavenější. My ale potřebujeme podpořit právě ty méně motivované. A systémově k takové podpoře není politická vůle.

Konkrétně k čemu?

Například k tomu, aby Česká školní inspekce mohla na základě svého zjištění doporučit otevření výběrového řízení na ředitele, když ten stávající nevedl školu dobře. Jenže tohle je těžké prosadit. Když jsem před pár lety projednával kariérní řád učitelů, tak jsem narazil na obrovský odpor lidí, kteří nechtějí, aby se rozhodovalo o tom, kdo je lepší a kdo horší. Ale není přece možné, aby nám nezáleželo na tom, kdo dělá svou práci dobře! Ve všech oborech nám na tom záleží, tak proč ve školství ne? Ve své knize Future ON! jsem došel k tomu, že tenhle systém je tak rigidní, že s ním zkrátka nejde hnout.

To zní skepticky, ale vy moc rezignovaně nepůsobíte. Co se s tím dá tedy dělat?

Myslím si, že nejrychlejší cestou je snažit se otevřít vzdělávací systém směrem k neformálnímu vzdělávání. To je také to, o co se teď snažím. Proto vytvářím bypassy, jako jsou třeba hry nebo aplikace, se kterými se dostanete přímo k lidem. Školy s nimi samozřejmě mohou pracovat taky. Tahle cesta mi dává naději, protože změnit celý systém je strašně těžké. Vážím si každého, kdo se o to snaží, je samozřejmě nutné to dělat, ale pokud se chceme pružně adaptovat na současný svět, musíme vytvářet i cesty, které vedou mimo školy.

Jako mluvčí Českých elfů se zabýváte problematikou dezinformací. Jsou k nim mladí lidé náchylnější než starší generace?

To nejde úplně porovnat, protože mladí lidé do osmnácti let nejsou primárně v hledáčku dezinformátorů. Manipulace nikdy nepřicházejí z čistého nebe. Ti, kdo je vytvářejí, mají jasné politické cíle a chtějí ovlivnit myšlení lidí, kteří ve společnosti rozhodují. Kdo by vynakládal úsilí na to, aby ovlivňoval děti?

Na druhou stranu, autoritářské totalitní systémy, jako je Rusko nebo Čína, se na mladou generaci zaměřují. Ve školách například učí dějiny podle hrubě lživé propagandy až do roku 2023, zatímco my dojdeme v dějepise stěží k roku 1989. Naši studenti pak mají jen povrchní znalost moderních dějin, a když pak 17. listopadu přijde na Národní třídu hlupák, který tvrdí, že sametová revoluce byla domluvenou akcí KGB a STB, tak to v nich zaseje určitou pochybnost.

Žijí ale v éře umělé inteligence, takže by mohli být nedůvěřivější k tomu, co někde slyší nebo čtou.

Určitě jsou v tom daleko citlivější a chápou, že internet je plný manipulací. Umí si vybudovat svůj postoj, ale zároveň jsou právě kvůli sociálním sítím někdy náchylní k naprosto iracionální xenofobii nebo démonizaci zástupných témat. Jedna moje kamarádka například začala učit na učňáku a vyprávěla mi, jak jsou její žáci skvělí, ale přitom jsou přesvědčeni, že jejich největším problémem je LGBT komunita. Možná nikoho takového v životě nepotkali, ale z internetu nabyli přesvědčení, že ten fenomén je ohrožuje. Účastníci dokumentu Velký vlastenecký výlet nám zase tvrdili, že je ohrožuje Green Deal. Neměli k tomu žádné opodstatnění a vlastně to neuměli ani vysvětlit.

A pak jsou tady učitelé, jako je paní Bednářová, ale i jiní, kteří šíří dezinformace i v rámci výuky. Představte si, že jste inteligentní mladý člověk, stát vás nutí chodit do školy a tam ho reprezentuje člověk, který popírá konflikt na Ukrajině nebo klimatickou změnu…

Investice do vzdělání

Stáhněte si přílohu v PDF

… a přitom v jiných oblastech mu můžete, nebo i musíte důvěřovat. Učí vás třeba matematiku, ale zároveň vás krmí nějakými bludy. To je pak těžké odlišovat.

To přece nemůžeme odlišovat! Nemůžeme akceptovat, že ten člověk je nezpůsobilý k pedagogické práci. A v řadě škol to bohužel ředitelé prostě neřeší, protože nechtějí mít problémy. Ukazuje to i dokumentární film Učitel dezinformátor, který vloni natočil Honza Gebert. Z mojí zkušenosti jsou takoví učitelé téměř na každé škole. Objíždím školy s debatou o životě v digitální džungli. Na jedné škole malá skupina starších učitelů tvrdila na pedagogické radě, že jsem válečný štváč. Jinde se zase ředitel bál, co na to zřizovatel, samozřejmě populistická koalice v daném kraji. Jinde zase šel na učitelku organizátorku žalovat kolega, který mě označil za největšího dezinformátora v zemi. Bizarní situace.

V programovém prohlášení současné vlády je zmínka o tom, že školy mají být prosté ideologických vlivů. Je to ochrana proti bludům, nebo okleštění demokratického vzdělávání?

Když víme, jakým způsobem smýšlí lidé, kteří tu koalici vytváří, tak je to zjevný útok na demokracii a na to, aby škola poskytovala vzdělávání v oblasti klíčových fenoménů, ve kterých žijeme, ať už jde o oblast sexuality, klimatu nebo občanské výchovy. A mimochodem, je to i protizákonné, protože školský zákon ve svém druhém paragrafu říká, že školy mají podporovat předávání demokratických principů. Jsem velmi překvapený, že se k tomuto pokusu o porušování školského zákona mlčí. Na občanské vzdělávání a informační gramotnost prostě nemůžeme rezignovat.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.