AI je opice, která dostala klíče od knihovny

Kritické myšlení a schopnost pracovat s informacemi jsou nejdůležitější dovednosti pro budoucnost. Proto i v softwarové firmě najdou uplatnění vystudovaní knihovníci nebo historici, říká Jiří Čáp, spoluzakladatel a ředitel společnosti Sprinx Systems. „Umělá inteligence způsobuje, že výstupy z počítače přestaly být deterministické, a je na člověku, aby posoudil, jestli je výsledek správný. Bez kvalitních zdrojových dat AI hloupne, protože modely se začínají učit na datech, která samy vygenerovaly,“ upozorňuje Jiří Čáp.

Kód softwaru dnes dokáže napsat i umělá inteligence, co to znamená pro vývoj podnikových aplikací?

Já bych byl opatrný už s tím slovem „inteligence“. Tak daleko ještě nejsme a dlouho nebudeme. Až mi AI řekne vtip, kterému budu rozumět, tak o inteligenci můžeme začít uvažovat. Dnes máme jazykové modely, které sice mají přístup ke všem informacím, ale pokud nerozumíte tomu, co s nimi dělat, tak vám to moc nepomůže. S nadsázkou je to opice, která dostala klíče od knihovny.

ICT revue

Když programy píše umělá inteligence

15. 4. 2026 ▪ 9 min. čtení

To zní dost skepticky. Nemáte pocit, že tentokrát je ta změna přece jen zásadnější?

Ve skutečnosti zde už něco podobného jednou bylo. Už asi před deseti lety, když si programátoři nevěděli rady, poslali dotaz na fórum a někdo jim odpověděl částí kódu, kterou stačilo zkopírovat do projektu. Občas to fungovalo, občas to spíš vyvolalo paniku. AI dělá v podstatě totéž, jen v mnohem větším měřítku – nedívá se do jednoho fóra, ale do obrovské znalostní báze. Výsledek je ale stejný – pokud nerozumíte podstatě toho, co ten kód dělá, neumíte vyřešit problémy, které nutně nastanou. Tím ale neříkám, že AI při tvorbě softwaru nepoužíváme a že nám nepomáhá.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Junior a senior vývojář dostali stejný úkol v poměrně složité integraci dat mezi systémy. Zatímco juniorovi to trvalo dvacet dní, senior to s pomocí AI od Anthropicu, který je dnes mezi modely zdaleka nejlepší, zvládl pětkrát rychleji. Důležité je, jak s AI pracoval. Používal ji jako juniora – řekl, ať připraví kostru kódu, a pak ji jako učitel vedl. Ukazoval chyby a korigoval směr. A když se AI zasekla a ani na čtvrtý pokus si nedokázala opravit chybu, dopsal kód sám, protože rozuměl podstatě. Na tom je jasně vidět, jak AI obrovsky rozevírá nůžky mezi profesionály a začátečníky.

Když AI nahradí práci juniorů, kde za pár let budete brát zkušené programátory?

To je přesně ta otázka, kterou si klademe. A mě velmi těší, že na trhu už je vidět odpověď. Když dáme inzerát na juniorní pozici, přijde spousta chytrých lidí, kteří chtějí pracovat a učit se. Oni už dnes vědí, že potřebují praxi, že jim škola dala základ, ale zkušenosti už musí získat ve firmě. A dobrá firma se pozná podle toho, že má program pro výchovu juniorů. My interně říkáme, že budoucností jsou hybridní týmy. V týmu budete mít AI agenta s lidskými programátory, kteří si budou vzájemně dávat zpětnou vazbu a učit se.

Co to ale znamená pro byznysmodel softwarových firem? Když AI pětkrát zrychlí práci, nebude chtít klient platit pětkrát méně?

Právě tohle se už děje. Už za námi přišla velká firma a řekla: „Používáte AI, takže chceme slevit na polovinu.“ A my se k tomu musíme postavit jinak. Účtování podle člověkodnů a hodin odpadne. Budeme muset prodávat hodnotu. Musíme klientovi spočítat, že mu určitá změna přinese konkrétní peníze, a o ten výsledek se podělíme. Je to vlastně podobný vývoj jako u Googlu. Na začátku se platilo za zhlédnutí, pak za kliknutí a teď všechno směřuje k platbě za transakci. Takže firmy budou platit procenta z obratu u zákazníků, které jim jejich partner přivede.

Za 30 let jste prošel všemi fázemi digitalizace. Co byl podle vás největší zlom?

Největší revoluční změna je podle mě koexistence reálného, fyzického světa a toho digitálního. Někdy se tomu říkalo průmysl 4.0, ale podstata je v tom, že každá věc ve fyzickém světě může mít své digitální dvojče. My máme například projekt s robotem, který sbírá jahody. Ten robot jezdí po skleníku v řádcích, detekuje plody, měří jejich zralost a odhaduje, kdy a jak velká bude sklizeň. Díky digitálnímu modelu jahod a obrovskému množství sebraných dat pak může farmář s přesností na 95 procent odběratelům dopředu říct, kolik jahod bude příští týden na prodej.

Když ale půjdeme do nejmenších detailů, nehrozí digitalizace pro digitalizaci?

Ale ano, příkladů najdeme spoustu. Většinou spočívají v tom, že si firmy kupují stále nové analytické nástroje, zahlcují se daty, ale neumí říct, jakou konkrétní hodnotu z toho mají. Pokud někdo přijde a řekne „vyměníme váš stávající systém za nový“, a přitom neumí vysvětlit, co to přinese, nemá takový projekt smysl spouštět.

Jak tedy přistupujete k firmám, které mají historicky řadu různých systémů a chtějí je modernizovat?

I my jsme na začátku říkali: Všechno zahoďte, uděláme to znovu. Ale doba nás naučila, že to je špatně. Dnes říkáme: Rozbijte složitý systém na malé celky a začněte je postupně vyměňovat. Vyměníte jednu kostičku a najednou vás napadne, že ty další požadavky byste mohli změnit taky. Je to princip servisně orientované architektury, o které se mluví 20 let, ale teprve dnes to díky komunikačním technologiím skutečně funguje.

Můžete to popsat konkrétněji?

Celý digitální svět je o transformaci a logistice dat. Máte data o zákaznících, data o produktech, nějakým mechanismem z toho uděláte objednávku a na konci jsou peníze. Klíčové je vědět, kde ta data jsou a kdo je vlastní. Dnes nepotřebujete každou noc stahovat faktury z e-shopu do CRM. E-shop má faktury a CRM data o klientech. Když potřebujete v CRM vidět, co klient nakoupil v e-shopu, prostě se v reálném čase e-shopu zeptáte. Před dvaceti lety to nešlo, dnes ano. Velké monolitické ERP systémy se proto postupně obestavují malými specializovanými aplikacemi, až původní monolit zanikne.

A kdo bude ty malé aplikace vyrábět? Budou si je dělat sami uživatelé?

Už se to děje. Nedávno jsem byl u krejčího nechat si ušít košili. A ten krejčí, s metrem kolem krku, mi mezi řečí ukázal, že si v Anthropicu naprogramoval vlastní aplikaci, kterou každý den používá při práci. Bylo to dokonalé uživatelské rozhraní – přesně to, co potřebuje, a ve chvíli, kdy to potřebuje. Protože on nejlíp rozumí své práci. Budoucností aplikací nejsou monolitické systémy, ale spousta malých specializovaných obrazovek pro konkrétní lidi. Ale ďábel se skrývá v tom, že ty aplikace potřebují kvalitně připravená data.

Když si každý může vyrobit vlastní aplikaci, kdo ohlídá, že to bude celé držet pohromadě a že třeba nedojde k úniku nějakých dat?

Bezpečnost je dnes jednoznačně dominantní téma. Odhaduji, že 40 až 50 procent práce softwarových firem bude souviset s integritou dat, abychom se na ně mohli spolehnout, a jejich zabezpečením. U všech projektů proto s každou změnou stále a znovu pomocí statické analýzy kontrolujeme, jestli v kódu nevznikla zranitelnost. Bezpečnost musí být součástí návrhu od prvního dne. Říká se tomu „security by design“ a je to mantra softwarových firem. A platí to i pro data: ten krejčí, který si vytvořil vlastní aplikaci, musí mít přístup jen k datům, která ke své práci skutečně potřebuje. Ne k celé databázi klientů, ale jen k základním údajům, nezbytným pro objednávku košile.

Zmínil jste důvěru v data. To je asi problém i u samotných AI modelů?

Obrovský. Všechny velké modely říkají, že už prošly všechna data dostupná na internetu. Ale to znamená, že se teď začínají učit na datech, která vygenerovala AI. Vnitřní hodnota dat proto klesá a rozhodovací mechanismus se zahlcuje. Vzpomeňte, jak na začátku Googlu stačilo pro zmanipulování vyhledávání vytvořit pár desítek falešných stránek – a totéž hrozí u AI. Budoucnost je v tom, že dodavatel bude garantovat, na jakých datech se model naučil. Firmy jako my budou provozovat vlastní modely, u kterých dokážeme klientům zajistit, že pracují jen s ověřenými daty. I proto se celý softwarový byznys mění v obchod s důvěrou.

Jak tuto důvěru konkrétně budujete?

Jsme nejsilnější tam, kde se velmi rychle dostaneme k člověku, kterému na té firmě skutečně záleží. Ať je to malá firma, nebo velká, pokud se bavíme s majitelem nebo s někým, kdo nese odpovědnost, dokážeme mu vysvětlit hodnotu. A víte, co je zajímavé? Ten majitel má vždycky podobné problémy. Manažerské výzvy jsou víceméně stejné, ať děláte požární techniku, nebo e-commerce. Důvěra tak vzniká přirozeně, protože se bavíme jako podnikatel s podnikatelem. A pak je tu jedna věc, která může znít staromódně, ale funguje – osobní setkání. Covid nás naučil řešit všechno na dálku, ale člověk je tvor společenský. Spousta klientů si váží toho, že sednu do auta a přijedu se potkat osobně. To je pro důvěru někdy důležitější než jakákoli prezentace.

ICT revue

Stáhněte si přílohu v PDF

Ale důvěra se buduje i tím, že občas řeknete „ne“, je to tak?

Přesně. Dost často se nám stane, že klient přijde s požadavkem na něco, co mu žádnou hodnotu nepřinese. Do projektů, kde klient utratí spoustu peněz a výsledek bude k ničemu, prostě nejdeme. Paradoxně právě tím si získáte důvěru, protože klient vidí, že vám nejde jen o zakázku. Docela nám to funguje, protože většina klientů je s námi deset i více let.

A pak je tu ještě jedna zkušenost: nikdy dopředu nemůžeme odhadnout všechny aspekty, které při vývoji nastanou. Klient přijde s analýzou rozepsanou na stovkách stránek, ale když začneme s implementací, ukáže se, že stačí změnit jeden proces a celý software může být úplně jiný. Být připravený na změnu je proto další hodnota, za kterou nám klienti platí.

Teď se hodně mluví o generační obměně v českých firmách. Mění se i typ lidí, se kterými jednáte?

Je to výrazný trend posledních pěti let. Zajímavé ale je, že digitalizační projekty často rozjíždějí právě původní zakladatelé. Chtějí dětem předat firmu v moderním stavu, aby v ní například nebylo účetnictví na softwaru z devadesátých let. Cítí, že by se za to styděli. A když firmu přebírá někdo, kdo v ní předtím pracoval, tak si většinou uvědomuje, že to není triviální. Od takového člověka málokdy slyšíme „všechno zahoďte“. Horší je, když přijde někdo bez pokory a prohlásí, že rozumí všemu líp než všichni před ním. Tam ty projekty často nedopadnou dobře – a jde to už dlouho dopředu odhadnout.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN ICT revue.